Stíny za zavřenými dveřmi: Příběh jedné české ženy o zradě a novém začátku

„Tomáši, proč máš v telefonu zprávu od nějaké Lucie?“ vyhrkla jsem, sotva jsem vešla do kuchyně. Ruce se mi třásly, mobil jsem držela jako důkaz, i když jsem si připadala jako špeh. V břiše mi koplo naše dítě a já měla pocit, že se mi svět rozpadá pod nohama.

Tomáš zvedl oči od novin, které nikdy nečetl, jen se za ně schovával. „Ančo, prosím tě, neprohlížej mi věci. To je kolegyně z práce.“ Jeho hlas byl klidný, až příliš klidný. Ale já už věděla, že něco nesedí. Poslední týdny chodil domů pozdě, voněl cizím parfémem a na otázky odpovídal vyhýbavě.

„Kolegyně? Tak proč ti píše v deset večer, že se těší na další noc?“ Zlomil se mi hlas. V tu chvíli jsem věděla, že už nemá cenu předstírat. Tomáš mlčel. Vzduch mezi námi byl hustý jako mlha nad Vltavou.

Sedla jsem si ke stolu a snažila se popadnout dech. „Jsem těhotná, Tomáši. Čekáme dítě. Jak jsi mi to mohl udělat?“

Mlčel. Pak vstal, prošel kolem mě a odešel do ložnice. Slyšela jsem jen tiché zabouchnutí dveří. Zůstala jsem sama v kuchyni s pocitem, že všechno, čemu jsem věřila, byla jen iluze.

Následující dny byly jako zlý sen. Tomáš se mnou skoro nemluvil. Když jsem mu řekla, že chci pravdu, přiznal se: „Ano, mám někoho jiného. Už půl roku.“ Jeho slova mě bodla do srdce jako nůž.

Zavolala jsem mámě. „Mami, Tomáš mě podvádí. Nevím, co mám dělat.“

„Ančo, vždycky jsem ti říkala, že je moc hezký na to, aby byl věrný,“ povzdechla si máma. „Ale teď musíš myslet na miminko.“

Táta byl naštvaný: „Toho hajzla už nechci vidět v našem domě! Přijeď k nám.“

Ale já nechtěla utíkat. Chtěla jsem pochopit, proč se to stalo. Proč jsem si toho nevšimla dřív? Byla jsem slepá? Nebo jsem jen věřila tomu, co jsem chtěla vidět?

Jednoho večera jsem seděla na balkoně našeho bytu v Nuslích a dívala se na světla Prahy. Přemýšlela jsem o našem vztahu – o všech těch společných víkendech na chalupě u Berouna, o plánech na budoucnost, o tom, jak jsme vybírali jméno pro naše dítě.

Začala jsem chodit k psycholožce. Paní doktorka Novotná byla laskavá žena s šedivými vlasy a klidným hlasem. „Ančo, musíte si dovolit být smutná. Ale nesmíte zůstat sama. Máte rodinu, přátele…“

Ale právě rodina byla další problém. Máma mi každý den volala a radila mi, co mám dělat. Táta chtěl Tomáše zmlátit. Bratr Petr mi nabízel, že mě nastěhuje k sobě do paneláku v Modřanech. Ale já chtěla zůstat sama – aspoň chvíli.

Jednou večer zazvonil zvonek. Otevřela jsem dveře a za nimi stála Lucie – ta Lucie z Tomášova telefonu.

„Můžu s tebou mluvit?“ zeptala se tiše.

Chtěla jsem ji vyhodit, ale něco v jejích očích mě zastavilo.

„Nevěděla jsem, že jsi těhotná,“ řekla Lucie a rozplakala se. „Tomáš mi tvrdil, že jste spolu skončili.“

Seděly jsme spolu v kuchyni a poprvé za dlouhou dobu jsem necítila vztek – spíš smutek a únavu.

„Víš,“ řekla jsem jí po chvíli ticha, „já už asi nikdy nikomu neuvěřím.“

Lucie odešla a já zůstala sama se svými myšlenkami.

Porodila jsem dceru Elišku o měsíc dřív. Tomáš přišel do porodnice s kyticí růží a omluvou na rtech. „Promiň mi to všechno…“

Podívala jsem se na něj a poprvé v životě cítila klid. „Eliška má jen jednu mámu a jednoho tátu. Ale já už s tebou být nemůžu.“

Začala jsem nový život – sama s dcerou v malém bytě na Žižkově. Bylo to těžké – peněz nebylo nazbyt, Eliška často plakala a já měla pocit, že selhávám.

Ale pomalu jsem začala nacházet sílu v sobě i ve své rodině. Máma mi vařila polévky do zásoby, Petr mě bral s Eliškou na procházky do Stromovky.

Jednou večer jsem seděla u okna s hrnkem čaje a dívala se na spící Elišku. Přemýšlela jsem: Můžu ještě někdy někomu věřit? Nebo už budu navždycky podezřívavá?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se po takové zradě ještě vůbec začít znovu důvěřovat?