Stíny za zavřenými dveřmi: Příběh nevlastní matky v české rodině

„Proč jsi mi to nikdy neřekla?!“ křičel na mě Adam, když práskl dveřmi svého pokoje. Jeho sestra Klára seděla na schodech, tvář zabořenou v dlaních. V tu chvíli jsem si připadala jako vetřelec ve vlastním domě.

Bylo to osm let, co jsem si vzala Petra. On už měl dvě děti – Adama a Kláru – z manželství s Janou, která zemřela při autonehodě na D1. Bylo jim tehdy osm a deset let. Pamatuji si, jak jsem poprvé přišla do jejich bytu na Vinohradech. Adam mi přinesl obrázek, Klára se mě držela za ruku. Byli tak křehcí a já si slíbila, že jim nikdy nedám pocítit, že nejsem jejich máma.

První roky byly plné snahy. Vařila jsem jim svačiny do školy, pomáhala s úkoly, seděla u postýlek, když měli horečku. Petr pracoval dlouhé hodiny v advokátní kanceláři a já byla ta, kdo držel domácnost pohromadě. Občas jsem slyšela šeptání mezi příbuznými: „No jo, ta nová…“ Ale děti mě přijaly. Nebo jsem si to aspoň myslela.

Jednoho dne, když bylo Adamovi patnáct, přišel domů pozdě a opilý. Seděla jsem v kuchyni, čekala na něj s hrnkem čaje. „Kde jsi byl?“ zeptala jsem se tiše. „Nejsi moje máma,“ odsekl a prošel kolem mě bez pohledu. Ta věta mě bodla do srdce. Celou noc jsem nespala a přemýšlela, kde se stala chyba.

S Klárou to bylo jiné. Byla tichá, uzavřená do sebe. Když měla první menstruaci, přišla za mnou a já jí pomohla. V tu chvíli jsem cítila vděčnost a blízkost. Ale jakmile přišel Petr domů, běžela za ním a já zůstala sama v kuchyni s prázdným hrnkem.

Rodinné oslavy byly zvláštní. Petrova tchyně – paní Novotná – mi nikdy neřekla jinak než „paní Lenko“. Nikdy „mami“, nikdy „dcero“. Když jsme slavili Vánoce, vždycky připomněla, jak Jana dělala nejlepší bramborový salát. Já se snažila podle jejího receptu, ale nikdy to nebylo ono.

Jednou večer jsme seděli u stolu a Adam se zeptal: „Proč nemáme žádné fotky mámy?“ Petr ztuhl a já cítila, jak se mi svírá hrdlo. Fotky Jany byly schované v krabici ve sklepě. Petr je tam dal krátce po svatbě s tím, že je to pro dobro všech. Tehdy jsem souhlasila. Teď jsem si tím nebyla jistá.

„Můžeme je někdy vidět?“ zeptala se Klára tiše. Podívala jsem se na Petra, ale on jen mlčel a díval se do talíře.

Začali jsme se hádat častěji. Petr byl unavený z práce, děti vzdorovaly a já měla pocit, že všechno držím silou vůle. Jednou v noci jsem slyšela Adama brečet ve svém pokoji. Stála jsem za dveřmi a nevěděla, jestli mám vejít.

Pak přišel ten den – Adam přišel domů s rozbitým nosem. Prý rvačka ve škole kvůli poznámce o jeho rodině. Seděl v koupelně a já mu čistila ránu.

„Proč jsi tady? Proč nejsi moje máma?“ zašeptal.

„Protože tě mám ráda,“ odpověděla jsem a doufala, že to stačí.

Ale nestačilo.

Petr začal trávit víc času v práci. Já byla doma sama s dětmi, které mě začaly ignorovat. Klára se uzavřela do sebe, Adam byl čím dál víc vzdorovitý. Přestali jsme spolu večeřet, každý jedl sám ve svém pokoji.

Jednoho dne mi volala paní Novotná: „Lenko, měla byste vědět, že děti chodí za hrob Jany samy.“ Zaskočilo mě to. Nikdy mi neřekly, že tam chodí. Cítila jsem se zrazená i provinile zároveň.

Večer jsem se snažila s nimi mluvit.

„Proč jste mi to neřekli?“ ptala jsem se.

Klára jen pokrčila rameny: „To je naše máma.“

Adam dodal: „Ty jsi tu jen… protože táta nechtěl být sám.“

Ta slova mě bolela víc než cokoliv předtím.

Začala jsem pochybovat o všem, co jsem dělala. Byla jsem pro ně jen cizí žena? Nebo někdo, kdo jim bral místo jejich mámy? Přestala jsem vařit společné večeře, přestala jsem se ptát na jejich den ve škole.

Petr si toho všiml až po týdnu.

„Co se děje?“ zeptal se jednou večer.

„Myslím, že už tu nemám co dělat,“ odpověděla jsem tiše.

„To není pravda,“ řekl Petr a poprvé po letech mě objal.

Ale bylo pozdě.

Děti mě už nepustily zpátky k sobě. Adam odmaturoval a odešel studovat do Brna. Klára začala chodit s klukem z vedlejší třídy a domů chodila jen spát.

Zůstali jsme s Petrem sami v tichém bytě na Vinohradech. Každý večer sedíme naproti sobě u stolu a mlčíme.

Někdy přemýšlím – kdybych byla tvrdší? Kdybych víc bojovala? Nebo kdybych odešla dřív?

Možná je tohle osud všech nevlastních matek v Česku – být navždycky cizincem za zavřenými dveřmi vlastního domova.

Co myslíte vy? Dá se vůbec někdy stát skutečnou součástí rodiny, která už jednou ztratila mámu? Nebo jsme odsouzeni zůstat navždy jen „tou druhou“?