Světlo v temnotě: Jak mi víra a modlitba pomohly překonat nejtemnější období života
„Jano, už zase ti volají z práce. Co jim mám říct?“ ozvalo se z kuchyně, kde stála moje máma s telefonem v ruce. Bylo pondělí ráno, venku pršelo a já ležela v posteli s hlavou zabořenou do polštáře. Nechtěla jsem slyšet svůj vlastní hlas, natož hlas šéfa, který mi už potřetí během týdne připomínal, že pokud nenastoupím, budu muset skončit.
„Řekni jim, že jsem nemocná,“ zašeptala jsem. Věděla jsem, že lžu. Nebyla jsem nemocná tělem, ale duší. Po rozvodu s Petrem jsem zůstala sama s osmiletou Klárkou a pocitem, že už nikdy nebude líp. Petr odešel za jinou a já měla pocit, že se mi celý svět rozpadl pod rukama. Práce v advokátní kanceláři mě dřív bavila, ale teď jsem nebyla schopná vstát z postele.
Máma si ke mně sedla a pohladila mě po vlasech. „Jani, musíš se zvednout. Kvůli Klárce. Kvůli sobě.“
„Já to nezvládnu,“ rozplakala jsem se. „Všechno je špatně. Petr je pryč, práci ztratím a Klárka mě nenávidí, protože jí nemůžu koupit nový mobil jako ostatní mámy.“
Máma mě objala a chvíli mlčela. Pak tiše řekla: „Víš, když mi umřel táta, taky jsem si myslela, že už nikdy nebude dobře. Ale pomohla mi víra. Modlila jsem se každý večer a prosila Boha o sílu.“
Zamračila jsem se. „Já nevím, jestli v něco věřím.“
„To nevadí,“ usmála se máma. „Zkus to. Jen na chvíli.“
Ten večer jsem seděla v kuchyni u stolu, Klárka si kreslila v obýváku a já poprvé po letech složila ruce k modlitbě. Nevěděla jsem, co říct. Jen jsem šeptala: „Bože, jestli jsi, dej mi sílu.“
Další dny byly těžké. Do práce jsem už nešla. Šéf mi poslal výpověď e-mailem a já měla pocit, že se dusím. Klárka byla smutná a uzavřená do sebe. Máma mě podporovala, ale já cítila jen prázdnotu.
Jednoho dne mi zavolala moje kamarádka Lenka. „Jano, pojď ven. Projdem se po Stromovce.“
Nechtělo se mi, ale nakonec jsem souhlasila. Lenka byla vždycky ta silná – rozvedená, dvě děti, práce na poště a přesto pořád usměvavá.
„Víš,“ začala opatrně, když jsme šly mezi stromy, „já taky měla období, kdy jsem si myslela, že už to nedám. Ale pomohla mi modlitba a společenství ve farnosti.“
Zastavila jsem se a podívala se na ni: „Ty chodíš do kostela?“
Přikývla. „Ne pravidelně, ale když je mi nejhůř, najdu tam klid.“
Doma jsem o tom dlouho přemýšlela. Další večer jsem opět složila ruce k modlitbě. Tentokrát jsem prosila za Klárku – aby byla šťastná.
Začala jsem chodit na setkání do místní farnosti. Nešlo ani tak o víru jako o lidi – byli tam laskaví, naslouchali mi a nikdo mě nesoudil. Jednou večer jsme seděli v kruhu a povídali si o tom, co nás trápí.
„Jano,“ oslovila mě starší paní Marie, „víš, že Bůh tě má rád i teď? I když máš pocit, že jsi selhala?“
Rozplakala jsem se před cizími lidmi. Ale poprvé za dlouhou dobu to byly slzy úlevy.
Začala jsem pomalu nacházet sílu vstát z postele. Každé ráno jsem si řekla: „Dneska to zkusím.“ Klárka si všimla změny – začala se ke mně víc tulit a jednou večer za mnou přišla do ložnice.
„Mami, budeš zase veselá?“ zeptala se tiše.
Objala jsem ji: „Snažím se o to každý den.“
Našla jsem si brigádu v knihovně – nebylo to nic velkého, ale měla jsem pocit užitečnosti. Večer jsme s Klárkou četly pohádky a smály se spolu.
Jednou přišla domů s poznámkou od učitelky: „Klárka je poslední dobou veselá a snaživá.“ Rozplakala jsem se štěstím.
Petr mi občas volal kvůli Klárce. Jednou přišel na návštěvu a viděl mě s Biblí v ruce.
„Ty jsi začala věřit?“ zeptal se posměšně.
Podívala jsem se mu do očí: „Ano. Pomohlo mi to přežít.“
Zasmál se: „To je blbost.“
Ale já už věděla své.
Jednoho dne přišla máma s nápadem: „Pojďme na pouť do Svaté Hory.“
Byl krásný jarní den. Šly jsme pěšky – já, máma i Klárka. Cestou jsme si povídaly o všem možném – o tátovi, o životě i o tom, co nás čeká.
Na Svaté Hoře jsme zapálily svíčku za všechny naše bolesti i naděje.
Když jsme seděly na lavičce před kostelem, máma mě vzala za ruku: „Jsem na tebe pyšná.“
Poprvé po dlouhé době jsem cítila klid.
Dnes už vím, že život není nikdy jednoduchý. Ale naučila jsem se věřit – v Boha i v sebe sama.
Někdy si večer před spaním položím otázku: Co by se stalo, kdybych tehdy nenašla odvahu modlit se? Kde bych dnes byla? Možná právě proto bych chtěla slyšet vaše příběhy – co pomohlo vám překonat těžké chvíle? Máte zkušenost s tím, že víra nebo modlitba změnila váš život?