Svetr pro Andreu: Dárek, který roztrhl rodinu

„Tohle je všechno?“ ozvalo se tiše, ale zřetelně přes celý obývák. Andrea, manželka mého vnuka Tomáše, právě rozbalila dárek k narozeninám. Seděla uprostřed místnosti, kolem ní balicí papír a stužky, a v rukou držela svetr, který jsem jí vlastnoručně pletla celé dva měsíce. Všichni ztichli. Srdce mi bušilo až v krku.

„Ano, drahoušku, sama jsem ho pletla,“ řekla jsem nejistě a snažila se usmát. „Je z pravé vlny, aby ti bylo teplo.“

Andrea se na mě podívala s výrazem, který jsem nedokázala přečíst. „Děkuju,“ řekla nakonec, ale její hlas byl chladný jako lednové ráno. Tomáš se na ni podíval a pak rychle odvrátil zrak. V tu chvíli jsem si připadala menší než kdy jindy.

Celý večer už byl poznamenaný napětím. Andrea si svetr ani nezkusila. Místo toho se začala bavit s kamarádkami o nové kabelce, kterou dostala od rodičů. Já seděla v koutě a přemýšlela, jestli jsem udělala něco špatně.

Doma jsem nemohla usnout. V hlavě mi běžely vzpomínky na to, jak jsem jako malá dostávala dárky od své babičky – vždycky to byly ponožky nebo šála, nikdy nic drahého, ale vždycky s láskou. Dnes je všechno jiné. Dnes je důležité, kolik to stálo a jestli je to značkové.

Druhý den mi volala dcera Jana. „Mami, co jsi to Andree dala? Prý byla zklamaná.“

„Pletla jsem jí svetr,“ odpověděla jsem tiše.

„Víš, ona je zvyklá na jiné věci. Možná bys příště mohla dát peníze nebo něco z obchodu.“

Zavěsila jsem a cítila se ještě hůř. Celý život jsem šetřila – po smrti manžela jsem byla na všechno sama. Důchod není žádná sláva a léky stojí čím dál víc. Ale chtěla jsem být součástí rodiny, ne jen někdo, kdo posílá peníze v obálce.

O víkendu přišel Tomáš s Andreou na návštěvu. Přinesli dort a tvářili se mile, ale já cítila napětí ve vzduchu.

„Babi, děkujeme za svetr,“ začal Tomáš opatrně. „Ale víš… Andrea má ráda moderní věci.“

Andrea mlčela a koukala do mobilu.

„Chtěla jsem ti udělat radost,“ řekla jsem tiše.

„Já vím,“ odpověděla Andrea bez zájmu.

V tu chvíli mi došlo, že mezi námi je propast. Nejde jen o svetr nebo o peníze – jde o to, že už si nerozumíme. Já žiju ve světě, kde je důležitá snaha a láska, oni ve světě, kde záleží na značkách a cenovkách.

Celý týden jsem přemýšlela, jestli má cenu snažit se dál. V obchodě jsem potkala sousedku paní Novotnou a svěřila se jí.

„To znám,“ povzdechla si. „Moje vnučka chce jen dárkové poukazy. Když jsem jí upekla dort, ani ho neochutnala.“

Začaly jsme si povídat o tom, jak se svět změnil. Jak jsme dřív šetřily každou korunu a radovaly se z maličkostí. Dneska je všechno rychlé a povrchní.

Večer mi volal Tomáš. „Babi, nezlob se na nás. Andrea to nemyslela zle.“

„Já vím,“ řekla jsem smutně. „Jen už asi nejsem pro vás dost dobrá.“

„To není pravda!“ ujistil mě Tomáš. „Jsi pro nás důležitá.“

Ale já věděla své. Od té doby už dárky nepletu – posílám peníze v obálce jako ostatní. Ale pokaždé mě to bolí u srdce.

Někdy si říkám: Je ještě místo pro opravdové dárky od srdce? Nebo už jsme všichni zapomněli, co znamená dát někomu kus sebe? Co si o tom myslíte vy?