Synova žena mě bere jen jako chůvu. Už nemůžu dál, ale nikdo to nechce slyšet.

„Mami, můžeš dneska zase pohlídat děti? Máme s Lenkou domluvenou večeři s přáteli.“

Zavřela jsem oči a na chvíli se mi zatajil dech. Bylo to už potřetí tento týden. Věděla jsem, že když řeknu ne, bude následovat ticho, možná uražený pohled nebo tichá výčitka. Ale já už opravdu nemůžu. Bolí mě záda, hlava třeští a v srdci mám pocit, že jsem tu jen proto, abych sloužila. Přesto jsem polkla slzy a odpověděla: „Samozřejmě, Pavle.“

Když jsem poprvé držela v náručí malého Tomáška, synova prvorozeného, plakala jsem štěstím. Nikdy bych nevěřila, že budu mít tolik lásky pro někoho tak malého. Byla jsem hrdá babička – a byla jsem ochotná udělat cokoli. Ale teď, po pěti letech a dvou vnoučatech, se cítím spíš jako levná chůva než milovaná součást rodiny.

Lenka, moje snacha, je moderní žena. Pracuje na poloviční úvazek v kanceláři v centru Prahy, má své koníčky, chodí na jógu a pravidelně se schází s kamarádkami na víně. Pavel je pořád v práci nebo na služebních cestách. A já? Jsem tu vždycky – připravená zaskočit, když je potřeba.

„Babičko, uděláš mi palačinky?“ volá na mě Anička z obýváku. Tomášek už zase rozhazuje hračky po celém bytě. V kuchyni se mi vaří voda na čaj a já si v duchu říkám: Kdy jsem naposledy měla den jen pro sebe? Kdy mě někdo pozval na kávu jen tak – ne proto, že potřebuje pohlídat děti?

Jednou jsem se pokusila říct Lence, že bych ráda měla alespoň jeden den v týdnu volno. „Ale vždyť tě děti milují! A ty přece ráda trávíš čas s rodinou,“ odpověděla mi s úsměvem, který byl spíš výsměchem než pochopením. „Navíc – kdo jiný by nám pomohl? Vždyť máš důchod a stejně bys byla sama doma.“

Moje kamarádky mi závidí. „Ty se máš! Já bych dala nevím co za to, abych mohla být s vnoučaty tak často,“ říká mi sousedka paní Novotná. Jenže ona neví, jaké to je, když vás berou jako samozřejmost. Když vás nikdo nepozve na výlet nebo do kina – protože přece musíte hlídat.

Jednoho dne jsem si dovolila říct Pavlovi: „Pavle, já už opravdu nemám tolik sil jako dřív. Potřebovala bych si někdy odpočinout.“

Podíval se na mě překvapeně: „Ale mami, vždyť jsi vždycky říkala, že děti jsou tvoje radost.“

Ano, jsou moje radost. Ale taky jsem člověk – mám své bolesti, únavu a někdy i smutek z toho, že mě nikdo neposlouchá.

Začala jsem být podrážděná. Děti měly pocit, že už nejsem ta veselá babička jako dřív. Lenka si stěžovala Pavlovi: „Tvoje máma je poslední dobou nějaká divná. Pořád si stěžuje.“

Jednou večer jsem seděla sama v kuchyni a dívala se na staré fotografie. Na jedné z nich jsme byli všichni spolu na chalupě – smáli jsme se, hráli karty a zpívali u ohně. Kde se to všechno ztratilo? Proč teď cítím jen prázdnotu?

Začala jsem psát deník. Psala jsem o tom, jak moc miluju svoje vnoučata, ale taky o tom, jak moc mě bolí být neviditelná. Psala jsem o tom, jak bych si přála slyšet jediné: „Mami, děkujeme ti. Víme, že to není samozřejmé.“

Jednoho dne jsem se rozhodla – musím něco změnit. Když mi Lenka volala s další prosbou o hlídání, řekla jsem: „Promiň, dneska nemůžu. Jdu s kamarádkou do divadla.“ Nastalo ticho.

„Aha… no dobře,“ odpověděla nakonec Lenka chladně.

Pavel mi později volal: „Mami, je všechno v pořádku? Lenka říkala, že jsi nějak odmítavá.“

„Pavle,“ řekla jsem tiše, „já vás všechny miluju. Ale potřebuju taky žít svůj život. Nejsem jen vaše chůva.“

Bylo to těžké – cítit jejich zklamání a možná i trochu hněvu. Ale poprvé za dlouhou dobu jsem cítila úlevu.

Začala jsem chodit na procházky s kamarádkami do Stromovky, přihlásila se na kurz keramiky a občas si dopřeju kávu v kavárně na rohu – jen sama pro sebe.

Děti měly ze začátku problém pochopit nová pravidla. Tomášek se ptal: „Babičko, proč už nejsi u nás každý den?“

Pohladila jsem ho po vlasech: „Protože babička taky potřebuje odpočívat a dělat věci, které má ráda.“

Lenka se mnou několik týdnů skoro nemluvila. Ale pak jednou přišla a řekla: „Asi jsme tě brali moc jako samozřejmost… Omlouvám se.“

Bylo to poprvé za dlouhou dobu, co jsem měla pocit, že mě někdo opravdu slyší.

Dnes už hlídám vnoučata méně často – ale o to víc si ten čas užívám. A když mám pocit únavy nebo smutku, připomenu si: mám právo žít i svůj život.

Možná nejsem dokonalá babička podle představ ostatních. Ale konečně jsem zase sama sebou.

A tak se ptám vás ostatních: Máte taky někdy pocit, že vás rodina bere jako samozřejmost? Kde je hranice mezi láskou k rodině a láskou k sobě samé?