Tajemství za slanou kávou: Příběh o ztrátě, vině a odpuštění

„Proč to zase děláš, Karle?“ vyhrkla jsem podrážděně, když jsem ho viděla, jak si do čerstvě uvařené kávy sype špetku soli. Bylo sobotní ráno, venku pršelo a v kuchyni voněly čerstvé rohlíky. Karel se na mě jen usmál tím svým klidným způsobem a pokrčil rameny. „To je moje věc, Jitko. Ty si tam taky liješ mlíko, i když víš, že to není káva, ale bílá voda.“ Otočila jsem oči v sloup a radši se pustila do mazání másla na rohlík. Ale v hlavě mi to vrtalo. Proč sůl? Nikdy mi to nevysvětlil. Ani když jsme spolu byli už přes dvacet let.

Ten den byl poslední, kdy jsme spolu snídali. Karel odpoledne odešel na procházku do lesa a už se nevrátil. Našli ho až druhý den ráno – infarkt. Všechno se mi zhroutilo pod rukama. Najednou bylo ticho v bytě nesnesitelné a já se nemohla zbavit pocitu viny. Tolikrát jsem se mu smála kvůli té jeho slané kávě. Tolikrát jsem ho odbyla, místo abych se zeptala proč.

Pohřeb byl krátký a smutný. Na hřbitově v Hostivaři stála naše dcera Klára, držela mě za ruku a brečela. Já jen zírala na černou hlínu a v hlavě mi běžely všechny ty ranní hádky, všechny ty okamžiky, kdy jsem mohla být lepší manželkou. Doma jsem pak seděla u stolu a zírala na jeho hrnek. Ještě tam byla stopa po kávě a na dně pár zrnek soli.

Začala jsem uklízet jeho věci. V šuplíku u postele jsem našla starý dopis, který jsem nikdy předtím neviděla. Byl adresovaný mně, ale nikdy mi ho nedal. Ruce se mi třásly, když jsem ho rozbalovala.

„Jitko,

možná se jednou budeš ptát, proč si dávám do kávy sůl. Je to hloupé, já vím. Ale když jsem byl malý kluk, moje máma vždycky zapomněla dát cukr do kávy a místo toho tam omylem nasypala sůl. Smáli jsme se tomu celá rodina, ale pro mě to byla ta nejhezčí vzpomínka na dětství – na domov, kde bylo veselo i přes všechny starosti. Když jsi mi poprvé udělala kávu a zapomněla jsi ji osladit, vzpomněl jsem si na mámu a od té doby jsem si tam tu špetku soli dával schválně. Připomínalo mi to domov a tebe.“

Dopis končil slovy: „Děkuju ti za všechny ty roky. I když jsme se hádali kvůli hloupostem, nikdy bych neměnil.“

Seděla jsem tam dlouho a brečela. Najednou mi došlo, jak málo toho o něm vlastně vím. Jak moc jsme žili vedle sebe, každý ve svém světě, každý se svými rituály a bolestmi.

Klára přišla domů pozdě večer. Sedla si ke mně ke stolu a mlčky mě objala. „Mami, co budeme dělat?“ zeptala se tiše.

„Nevím,“ přiznala jsem popravdě. „Ale myslím, že bychom měly začít tím, že si spolu dáme kávu.“

Udělala jsem dvě hrnky silné turka a do každého nasypala špetku soli. Klára se na mě podívala překvapeně, ale nic neřekla. Napila se a ušklíbla se: „To je fakt hnusný.“

Usmála jsem se přes slzy: „Ale je to naše.“

Začaly jsme spolu víc mluvit. O Karlovi, o dětství, o tom, co nás trápí i těší. Zjistila jsem, že Klára má taky svoje tajemství – bojí se budoucnosti bez táty a neví, jak mi pomoct. Objala jsem ji pevněji než kdy dřív.

Jednou večer jsme seděly u televize a Klára najednou řekla: „Mami, myslíš, že táta věděl, jak moc ho máme rády?“

Zamyslela jsem se. „Doufám, že ano. Ale možná jsme mu to měly říkat častěji.“

Od té doby dávám do kávy špetku soli pokaždé, když je mi smutno nebo když si chci připomenout domov. Připomíná mi to nejen Karla, ale i to, že každý máme svoje malé rituály a tajemství – a že bychom měli být k sobě laskavější.

Někdy přemýšlím: Kolik věcí si v rodinách neříkáme? Kolik tajemství nosíme v sobě ze strachu nebo studu? A co kdybychom si je řekli dřív, než bude pozdě?