Tchyně, která mi zničila život, teď sklízí, co zasela

„Petro, ty jsi to zase spálila! Jak mám Tomášovi vysvětlit, že jeho oblíbené buchty jsou tvrdé jako kámen?“ Její hlas se nesl kuchyní jako ledová sprcha. Stála jsem u trouby, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Tchyně, paní Novotná, byla v našem bytě už třetí den za sebou a já měla pocit, že se dusím. Tomáš seděl v obýváku a dělal, že neslyší. Vždycky byl klidný, vyrovnaný, ale když šlo o jeho matku, stáhl se do sebe jako malý kluk.

Vzpomínám si na naše začátky. Byli jsme s Tomášem zamilovaní až po uši. On byl můj opěrný bod, já jeho smích. Když mě poprvé přivedl k rodičům do paneláku na Proseku, byla jsem nervózní. Paní Novotná mě přivítala úsměvem, ale v očích jí něco blýsklo. „Tak to jsi ty, co mi bere syna,“ řekla polohlasem, když jsme zůstaly samy v kuchyni. Myslela jsem, že žertuje.

Jenže žert to nebyl. Po svatbě začala její kontrola. Každou neděli u nás byla na oběd. „Tohle děláš špatně, Petro. U nás doma se to dělalo jinak.“ „Tomáš má rád jinou omáčku.“ „Ty neumíš pořádně vyžehlit košile.“ Snažila jsem se jí zavděčit, ale nikdy to nestačilo. Tomáš mě utěšoval: „To je máma, ona to nemyslí zle.“ Ale já cítila, jak ve mně roste vztek i bezmoc.

Když se nám narodila dcera Anička, bylo to ještě horší. „Dítě potřebuje režim!“ „Nesmíš ji tolik chovat!“ „Tohle jsi jí opravdu koupila? Takové barvy my doma nikdy neměli!“ Každý můj krok byl pod drobnohledem. Jednou jsem ji přistihla, jak prohledává naše skříně. „Jen jsem hledala utěrky,“ řekla s ledovým klidem.

Roky plynuly a já se naučila přežívat. Dělala jsem všechno pro klid v rodině. Tomáš byl pořád stejný – milý, ale neschopný postavit se matce. Někdy jsem mu to vyčítala: „Proč mě nikdy nebráníš?“ On jen pokrčil rameny: „Nechci hádky.“

Před dvěma lety se všechno změnilo. Paní Novotná ovdověla a začala být ještě protivnější. Najednou chtěla být u nás pořád. Anička už byla větší a začala si všímat napětí mezi mnou a babičkou. Jednou mi řekla: „Mami, proč je babička na tebe zlá?“ Neměla jsem odpověď.

A pak přišla ta ironie osudu. Tchyně si našla nového přítele – pana Dvořáka z vedlejšího vchodu. Byl to typický český důchodce: bručoun, všechno ví nejlíp a rád komanduje ostatní. Začal k ní chodit na návštěvy a brzy si stěžovala: „On mi pořád říká, co mám dělat! Prý neumím vařit! Prý mám špatně pověšené záclony!“

Jednou večer seděla u nás v kuchyni a brečela: „Petro, já už nevím, co mám dělat! On mě pořád kritizuje! Já už nemůžu!“ Dívala jsem se na ni a v hlavě mi běželo: Tak teď víš, jaké to je… Ale místo zadostiučinění jsem cítila jen prázdno.

Tomáš se na mě podíval: „Měla bys jí něco říct.“ Mlčela jsem. Všechno ve mně křičelo: Proč bych měla? Vždyť ona mi roky ničila život! Ale pak jsem si vzpomněla na Aničku a na to, jak nechci být stejná jako ona.

Začala jsem s ní mluvit jinak. „Paní Novotná, možná byste si měla s panem Dvořákem promluvit otevřeně. Říct mu, co vám vadí.“ Podívala se na mě překvapeně: „A myslíš, že to pomůže?“ Pokrčila jsem rameny: „Nevím. Ale já jsem to nikdy nezkusila s vámi.“

Od té doby se něco změnilo. Tchyně byla najednou tišší, méně kritická. Občas mi dokonce pochválila oběd nebo řekla Aničce, že má hezké šaty. Ale mezi námi zůstalo něco nevyřčeného – bolest z let nepochopení.

Někdy večer sedím v kuchyni a přemýšlím: Je spravedlivé přát někomu to samé utrpení, které způsobil vám? Nebo bych měla najít sílu odpustit? Co byste udělali vy na mém místě?