Tchyně v domě, peklo na zemi: Příběh o tom, jak jedna žena dokáže rozvrátit rodinu

„Tohle je neuvěřitelné! Už zase jsi to spálila, Petro? Jak mám žít v domě, kde ani večeře nestojí za nic?“ křičela na mě paní Jarmila, moje tchyně, zatímco jsem stála u sporáku s očima plnýma slz. Byla středa večer a já jsem po celém dni v práci jen doufala, že bude doma klid. Ale od chvíle, kdy se k nám Jarmila před třemi měsíci nastěhovala, byl klid jen prázdné slovo.

Můj muž Tomáš seděl v obýváku a dělal, že nic neslyší. Vždycky říkával: „To přejde, mamka je jenom trochu nervózní.“ Ale já jsem věděla, že to není pravda. Jarmila byla mistryně v hledání problémů tam, kde žádné nebyly. Když nebylo co kritizovat, vymyslela si to. Jednou tvrdila, že jsem schválně schovala její prášky na tlak. Podruhé mě obvinila, že jsem jí rozbila oblíbený hrnek, i když jsem ho vůbec nevzala do ruky.

Nejhorší bylo, že dokázala Tomáše přesvědčit o čemkoli. „Víš, Petro,“ říkal mi často tiše večer v ložnici, „mamka je teď sama, musíme jí pomoct.“ Jenže já jsem měla pocit, že místo pomoci jí spíš sloužím jako boxovací pytel.

Jednoho dne jsem přišla domů a slyšela jsem za dveřmi kuchyně jejich rozhovor. „Tomáši, ta tvoje žena mě nemá ráda. Dělá mi naschvály. Včera mi schválně nechala prázdnou ledničku!“ šeptala Jarmila s hraným zoufalstvím v hlase. Tomáš jen povzdechl: „Já s ní promluvím.“

Ten večer jsme se pohádali. „Petro, proč jsi nekoupila nic k jídlu? Mamka má pravdu, poslední dobou jsi nějaká lhostejná.“ Cítila jsem, jak se mi hroutí svět. „Tomáši! Já pracuju do šesti a pak ještě vařím a uklízím! Tvoje maminka by mohla aspoň jednou dojít do obchodu sama!“

Ale Tomáš jen zavrtěl hlavou a odešel do ložnice. Zůstala jsem stát v kuchyni a poprvé mě napadlo: Co když už to takhle bude navždy?

Jarmila byla jako stín. Když jsem ráno vstala, už seděla v kuchyni a sledovala mě pohledem predátora. „Dneska bys mohla konečně pořádně vytřít,“ poznamenala jedovatě. Když jsem přišla z práce, čekala mě další výčitka: „Zase jsi zapomněla zalít kytky. Ty snad chceš, aby mi tu všechno chcíplo!“

Začala jsem být nervózní i před dětmi. Malý Honzík mi jednou řekl: „Maminko, proč je babička pořád naštvaná?“ Co mu mám říct? Že jeho babička ničí naši rodinu?

Jednoho dne přišla Jarmila s novým nápadem: „Petro, měla bys změnit práci. Takhle pozdě domů chodit není normální.“ Už mi docházela trpělivost. „A kdo nás bude živit? Tomáš má teď méně zakázek a já platím většinu účtů!“

Jarmila se rozplakala a zavolala Tomáše: „Ona na mě křičí! Já už to tady nevydržím!“ Tomáš mě obvinil z bezcitnosti a já jsem poprvé v životě uvažovala o rozvodu.

Začala jsem chodit k psycholožce. Ta mi řekla: „Petro, musíte si nastavit hranice.“ Ale jak nastavit hranice člověku, který je ochotný udělat ze všeho tragédii?

Jednoho večera jsem se rozhodla promluvit si s Tomášem naposledy otevřeně. Seděli jsme u stolu a já mu řekla: „Buď najdeme řešení společně, nebo to dál nejde.“ Tomáš byl zaskočený: „Co tím myslíš?“

„Tvoje maminka nás rozeštvává. Já už nemůžu dál žít v domě plném nenávisti.“

Tomáš mlčel dlouho. Pak řekl: „Mamka je stará…“

„Ale já taky nejsem nesmrtelná! Chci žít normální život!“

Druhý den ráno Jarmila oznámila: „Mám dost! Odcházím k sestře do Brna.“ Místo úlevy jsem cítila prázdnotu a výčitky svědomí.

Tomáš byl několik dní odtažitý. Děti byly zmatené. Já jsem přemýšlela, jestli jsem udělala správnou věc.

Dnes už je Jarmila pryč tři týdny. Doma je ticho, ale mezi mnou a Tomášem zůstalo něco nevyřčeného.

Někdy si říkám: Je lepší žít v klidu bez konfliktů, i když za cenu toho, že se rodina rozpadne? Nebo má člověk vydržet všechno kvůli dětem a manželství? Co byste udělali vy?