Tchynina nabídka: Vyměňme si byty, ale pod jednou podmínkou…

„Tak co, Jano, už ses rozhodla? Výměna bytů je pro nás všechny nejlepší řešení,“ zaznělo v kuchyni s ledovým klidem, když jsem seděla naproti své tchyni, paní Novotné. Její pohled byl neústupný, ruce měla složené na stole a v koutcích úst jí cukal ten její známý úsměv, který nikdy nevěstil nic dobrého. Můj muž Petr seděl vedle mě, nervózně si pohrával s klíči od auta a vyhýbal se mému pohledu. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi hroutí celý svět.

Bydleli jsme s Petrem v malém bytě na Žižkově. Bylo to naše první společné bydlení, místo, kde jsme se smáli, hádali i milovali. Byt byl sice starý a potřeboval rekonstrukci, ale byl náš. Tchyně bydlela v paneláku na Proseku – větší byt, lepší lokalita, ale nikdy jsem tam necítila domov. Když přišla s návrhem na výměnu bytů, byla jsem zaskočená. Ale to nebylo všechno. „Samozřejmě,“ pokračovala tchyně, „bylo by fér, kdybys ten svůj byt přepsala na mě. Vždyť Petr je můj jediný syn a já chci mít jistotu, že o něj bude postaráno.“

V tu chvíli jsem měla chuť vstát a odejít. Ale místo toho jsem jen tiše seděla a snažila se pochopit, co se vlastně děje. „Mami,“ ozval se Petr tiše, „tohle není fér. Jana ten byt dostala od svých rodičů.“

Tchyně se na něj podívala s ledovým klidem: „Petře, ty tomu nerozumíš. Já už nemám sílu starat se o velký byt. A Jana přece ví, že rodina je nejdůležitější.“

V hlavě mi vířily myšlenky. Proč bych měla přepisovat svůj byt na tchyni? Proč mám pocit, že se mě snaží zahnat do kouta? Vždycky jsem byla ta hodná snacha, která všechno vydržela – její poznámky o tom, jak špatně vařím, jak bych měla vychovávat děti (i když žádné nemáme), jak bych měla být vděčnější za to, co mám.

Když jsme se večer vrátili domů, Petr byl ticho. Sedl si na gauč a zabořil hlavu do dlaní. „Jano, já nevím, co mám dělat. Máma je tvrdohlavá a když něco chce…“

„A co chceš ty?“ zeptala jsem se ho přímo. Poprvé za dlouhou dobu jsem cítila vztek – ne na tchyni, ale na Petra. Proč mě nikdy nebránil? Proč vždycky ustupuje?

Petr mlčel. „Já jen nechci, aby byla máma sama…“

„A co já?“ vyhrkla jsem. „Myslíš někdy na mě? Na to, co cítím?“

Následující dny byly plné napětí. Tchyně volala každý den a připomínala mi svou nabídku. Dokonce začala volat i mým rodičům a snažila se je přesvědčit, že výměna bytů je nejlepší řešení pro všechny. Moje máma mi jednou večer zavolala: „Janičko, prosím tě, nenech se do ničeho nutit. Ten byt je tvůj a máš právo rozhodnout sama.“

Ale tlak byl obrovský. Petr byl čím dál uzavřenější a já měla pocit, že stojím proti celé jeho rodině sama. Jednoho dne jsem přišla domů a našla Petra s tchyní v našem obýváku. Mluvili tiše, ale když jsem vešla dovnitř, zmlkli.

„Jano,“ začala tchyně sladce, „myslela jsem si, že už jsi rozumná žena a pochopíš, že děláme správnou věc.“

„Ne,“ řekla jsem poprvé jasně a nahlas. „Ten byt mi dali moji rodiče. Je to jediné místo, kde se cítím doma. A nehodlám ho nikomu přepisovat.“

Tchyně zbledla a Petr se na mě díval s překvapením i obavou. „Ale Jano…“ začal.

„Ne! Už dost! Celý život se snažím být ta hodná snacha a manželka. Ale nikdy to nestačí! Nikdy nejsem dost dobrá! A teď mám přijít i o svůj domov?“

Tchyně vstala a bez jediného slova odešla. Petr zůstal sedět a díval se do země.

Ten večer jsme spolu skoro nemluvili. V noci jsem nemohla spát – v hlavě mi běžely všechny ty roky snahy zapadnout do rodiny Novotných. Vzpomínky na svatbu, kdy mi tchyně šeptala do ucha: „Doufám, že víš, do čeho jdeš.“ Na Vánoce, kdy mi dala knihu o správné hospodyňce s poznámkou: „To se ti bude hodit.“ Na všechny ty malé rány, které se za roky nasčítaly.

Ráno jsem vstala dřív než Petr a napsala mu dopis: „Petře, miluju tě, ale už nemůžu žít ve stínu tvé matky. Potřebuju vědět, že stojíš za mnou – ne za ní.“ Dopis jsem položila na stůl a odešla do práce.

Celý den jsem byla jako na trní. Když jsem se večer vrátila domů, Petr tam nebyl. Volal mi až pozdě večer: „Jano… promiň mi to všechno. Já… já chci být s tebou. Slibuju ti, že už nikdy nedovolím mámě zasahovat do našeho života.“

Nevím, jestli mu můžu věřit. Ale poprvé za dlouhou dobu mám pocit, že jsem udělala něco pro sebe.

Stojím u okna našeho malého bytu a dívám se na noční Prahu. Přemýšlím: Kolik žen v Česku žije ve stínu svých tchyní? Kolik z nás má odvahu říct dost? Co byste udělali vy na mém místě?