Telefonát, který změnil všechno: Jak jsme zjistili, že náš syn trpí šikanu ve školce

„Pane Nováku, mohl byste si dnes přijít pro Filipa dřív? Něco se stalo.“ Hlas paní učitelky zněl napjatě a já v tu chvíli cítil, jak mi srdce buší až v krku. Bylo úterý odpoledne, seděl jsem v kanceláři a snažil se dokončit tabulky pro šéfa. Ale po tomhle telefonátu jsem už na čísla nedokázal ani pohlédnout. V hlavě mi vířily otázky: Co se stalo? Je Filip v pořádku? Proč mi volají?

Když jsem dorazil do školky, Jana už tam byla. Stála na chodbě, bledá jako stěna, a v očích měla slzy. „Říkali, že ho někdo zbil,“ zašeptala a já měl pocit, že se mi podlomila kolena. Vešli jsme do ředitelny, kde seděla paní učitelka Lenka a vedle ní náš Filip – schoulený, s rozbitým rtem a očima upřenýma do země.

„Filip dneska přišel za mnou a řekl, že ho zase bouchl Honzík,“ začala paní učitelka. „Prý to není poprvé. Snažili jsme se to řešit, ale dneska už to bylo moc.“

„Proč jste nám nic neřekli dřív?“ vyhrkla Jana. „Tohle přece není normální!“

Paní učitelka se omlouvala, vysvětlovala, že Honzík je problémové dítě, že už s jeho rodiči několikrát mluvili. Ale já vnímal jen Filipův tichý pláč. Když jsme ho vedli domů, držel mě za ruku tak pevně, až mě to bolelo.

Doma jsme seděli v kuchyni a snažili se z něj dostat, co se vlastně děje. „Filípku, proč jsi nám nic neřekl?“ ptala se Jana opatrně.

Filip jen pokrčil rameny. „Bojím se… Honzík říkal, že když něco řeknu, bude to horší.“

V tu chvíli jsem měl chuť rozbít všechno kolem sebe. Jak je možné, že ve školce, kde má být bezpečno, někdo ubližuje mému dítěti? Jak je možné, že si toho nikdo pořádně nevšiml?

Začali jsme jednat. Druhý den jsme šli za ředitelkou školky. „Chceme vědět, co s tím budete dělat,“ řekla Jana rázně. Ředitelka paní Dvořáková nás vyslechla a slíbila, že situaci prověří. „Ale víte, jak to dneska je,“ povzdechla si. „Dětí je hodně, personálu málo… Snažíme se.“

To nás ale neuklidnilo. Večer jsme seděli s Janou u stolu a hádali se. „Měli bychom Filipa ze školky vzít,“ tvrdila Jana. „A co když to bude jinde stejné?“ namítal jsem já. „Nemůžeme přece utíkat před každým problémem.“

Následující týdny byly peklo. Filip nechtěl do školky chodit. Každé ráno plakal, držel se nás jako klíště. Začal se pomočovat, byl uzavřený a bázlivý. Naše rodina byla na pokraji sil. Moje máma mi volala: „Marku, musíte to řešit! Já bych jim tam udělala pořádek!“ Ale co můžeme dělat? Všude slyšíme o šikaně na školách, ale ve školce? To přece není možné… nebo ano?

Jednoho večera jsem zaslechl Janin tichý pláč v ložnici. Sedl jsem si k ní na postel a objal ji. „Co když jsme špatní rodiče?“ šeptala. „Co když jsme něco přehlédli?“

„Nejsme špatní rodiče,“ odpověděl jsem jí tiše. „Ale musíme Filipovi pomoct.“

Začali jsme hledat odbornou pomoc. Objednali jsme Filipa k dětské psycholožce paní Procházkové. Ta nám po několika sezeních řekla: „Filip potřebuje cítit bezpečí a jistotu doma i ve školce. Musíte s ním mluvit o všem otevřeně a dát mu najevo, že mu věříte.“

Znovu jsme šli do školky – tentokrát i s psycholožkou. Paní Dvořáková svolala schůzku s rodiči Honzíka i dalšími učitelkami. Atmosféra byla napjatá jako struna.

„Můj syn by nikdy nikomu neublížil!“ vykřikla Honzíkova matka hned na začátku.

„Ale máme svědectví dalších dětí,“ vložila se do toho paní učitelka Lenka.

Rozjela se hádka plná výčitek a slz. Nakonec ředitelka rozhodla: Honzík bude pod zvýšeným dohledem a Filip dostane možnost chodit do jiné třídy.

Bylo to řešení? Nevím. Filip byl pořád vystrašený, ale pomalu se začal zlepšovat. Každý večer jsme si povídali o tom, co zažil ve školce, hráli jsme si spolu a snažili se mu vrátit důvěru v lidi.

Jednou večer mi Filip řekl: „Tati, dneska mě nikdo nebouchl.“ A já měl slzy v očích.

Celé ty týdny nás změnily. Už nikdy nebudu brát bezpečí svého dítěte jako samozřejmost. Naučil jsem se ptát, naslouchat a být oporou.

A přesto si kladu otázku: Kolik dalších dětí trpí potichu? Kolik rodičů si myslí, že jejich dítě je v bezpečí – a přitom není? Co byste dělali vy na mém místě?