Ticho mezi námi: Příběh matky, která ztratila svou dceru do ticha

„Mami, prosím tě, nechoď tam. Petr by se zlobil.“ Ta věta mi rezonuje v hlavě už několik dní. Sedím u kuchyňského stolu, ruce se mi třesou a v hrníčku chladne káva. Dnes má Marika narozeniny. Moje jediná dcera. A já vím, že mě nikdo nezve.

Když mi bylo čtyřicet, můj muž Jiří zemřel. Marice bylo devět. Všechno jsem zvládala sama – školu, kroužky, nemoci, první lásky i zklamání. Byla to hodná holka. Nikdy mi neodmlouvala, pomáhala doma, učila se dobře. Vždycky jsme si byly blízké. Ale teď… teď je mezi námi propast.

Vzpomínám si na poslední oslavu, na kterou jsem byla pozvaná. Bylo to před třemi lety. Marika už tehdy chodila s Petrem. Ten večer jsem si všimla, jak se na mě dívá – jako bych byla vetřelec v jeho světě. Snažila jsem se být milá, ale on mě přehlížel. Když jsem odešla domů, Marika mi volala až druhý den. „Mami, Petr říká, že jsi moc kritická. Že pořád něco komentuješ.“ Byla jsem v šoku. Já? Kritická? Jen jsem řekla, že dort je trochu suchý.

Od té doby se všechno změnilo. Marika mi volá čím dál míň. Když přijde na návštěvu, je nervózní, pořád kouká na mobil. A já? Já sedím doma a čekám na zprávu, která nepřijde.

Před týdnem jsem ji zkusila zavolat. „Ahoj Mariko, co kdybych ti upekla dort k narozeninám?“ Chvíli bylo ticho. Pak řekla: „Mami, letos to necháme být. Petr chce slavit jen s kamarády.“

Zavěsila jsem a rozbrečela se. V šedesáti letech jsem sama. Práci už nemám – propustili mě před třemi lety kvůli reorganizaci v knihovně. Od té doby žiju z důchodu a občas si přivydělám hlídáním sousedovic dětí. Ale nejvíc mě bolí to ticho mezi mnou a Marikou.

Včera jsem potkala sousedku Janu na chodbě. „Tak co, Aleno, těšíš se na oslavu?“ zeptala se s úsměvem. Zmohla jsem se jen na pokrčení rameny. „Já tam nejdu,“ řekla jsem tiše. Jana se zarazila: „Ale proč? Vždyť jsi její máma!“

To je otázka, kterou si kladu každý den.

Dnes ráno jsem šla do pekárny koupit si koláč – abych měla aspoň něco sladkého k snídani. U pultu stála mladá žena s malou holčičkou za ruku. Smály se spolu a vybíraly dortík s jahodami. Zastavilo se mi srdce – přesně takhle jsme s Marikou chodily do cukrárny každé její narozeniny.

Když jsem přišla domů, sedla jsem si ke starým fotkám. Na jedné je Marika v růžových šatech, směje se a drží mě za ruku. Byly jsme šťastné. Co se stalo?

Odpoledne mi zazvonil telefon. Srdce mi poskočilo – Marika! Ale byl to Petr.

„Dobrý den, paní Aleno,“ začal stroze. „Chtěl jsem vám jen říct, že dneska opravdu není vhodné abyste přišla. Máme tu hodně lidí a… no… nechceme komplikace.“

Ztuhla jsem. Komplikace? Já? Pro vlastní dceru?

„Rozumím,“ odpověděla jsem tiše a položila telefon.

Večer jsem seděla u okna a dívala se na světla v protějším domě. Tam slavili – smích, hudba, život. U nás ticho.

Najednou někdo zaklepal na dveře. Lekla jsem se – kdo by to mohl být? Otevřela jsem a stála tam Jana s malou krabičkou.

„Aleno,“ řekla jemně, „myslela jsem na tebe. Vím, že to máš těžké.“ Podala mi krabičku – uvnitř byl malý dortík s nápisem „Všechno nejlepší“.

Rozplakala jsem se podruhé ten den.

Jana mě objala: „Víš, někdy děti zapomenou, co pro ně rodiče udělali. Ale ty jsi dobrá máma.“

Seděly jsme spolu dlouho do noci a povídaly si o životě, o dětech, o tom, jak rychle všechno uteče.

Když Jana odešla, seděla jsem ještě chvíli ve tmě a přemýšlela: Co jsem udělala špatně? Proč je mezi mnou a Marikou tolik ticha? Je to opravdu jen kvůli Petrovi? Nebo jsem někde selhala já?

Možná bych měla Marice napsat dopis – říct jí všechno, co cítím. Ale bojím se odpovědi.

A tak tu sedím a ptám se sama sebe: Má cenu bojovat o vztah, když druhý mlčí? Nebo mám nechat minulost být a začít žít pro sebe?

Co byste udělali vy? Má smysl čekat na smíření nebo je lepší jít dál?