Ticho v Jizerských horách: Když rodina nerozumí mému útěku

„To si děláš srandu, mami? Ty fakt jedeš sama?“ ozvalo se z telefonu, sotva jsem oznámila, že odjíždím na pár dní do Jizerských hor. Hlas mé dcery Kláry byl plný nevíry a lehkého rozhořčení. „A co my? To tě vůbec nezajímá, že jsme tě chtěli pozvat na oslavu?“

Zhluboka jsem se nadechla a snažila se udržet klid. „Klárko, já jsem ti to říkala už před měsícem. Potřebuju vypnout. Po těch letech splácení hypotéky, po všech těch směnách v nemocnici… prostě chci být chvíli sama.“

„No jo, ale to jsi mohla říct dřív! Táta je taky naštvanej. Prý je to sobecký.“

Zavřela jsem oči a představila si ticho lesa, které mě čeká. V hlavě mi hučela slova mé rodiny, která mě vždycky držela pohromadě, ale teď mě dusila jako těsný svetr. Vždycky jsem byla ta, která všechno zařídí, uvaří, uklidí, vyslechne. Ale kdo vyslechne mě?

Když jsem konečně dorazila do malé chaloupky u Smědavy, bylo už šero. Vzduch voněl jehličím a mokrou hlínou. Sedla jsem si na verandu s hrnkem čaje a poprvé po dlouhé době pocítila klid. Jenže v kapse mi vibroval mobil – další zpráva od manžela Pavla: „Nevím, co ti přelétlo přes nos. Ale čekali jsme tě doma. Klára brečí.“

Cítila jsem, jak se mi stahuje hrdlo. Proč je tak těžké pochopit, že i máma potřebuje někdy vypnout? Vždyť jsem pro ně dělala první poslední. Když byl Pavel nemocný, tahala jsem domácnost sama. Když Klára potřebovala peníze na školu v Praze, vzala jsem si další směny. A teď, když mám konečně volno…

Zavolala jsem své sestře Janě. „Jani, myslíš, že jsem fakt tak hrozná? Že jsem odjela?“

Jana se zasmála: „Ty jsi blázen, Lucko. Ale víš co? Já ti rozumím. Jenže tvoje rodina je zvyklá, že jsi vždycky k dispozici. Zkus jim to vysvětlit.“

„Ale já už nechci vysvětlovat! Chci jen… chvíli ticho.“

Noc byla dlouhá a plná myšlenek. Převalovala jsem se v posteli a poslouchala déšť bubnující na střechu. Vzpomínala jsem na všechny ty roky – jak jsme s Pavlem začínali v malém bytě v Nuslích, jak jsme šetřili každou korunu na dům za Prahou. Jak jsem si slíbila, že až bude hypotéka pryč, budu volná.

Ráno mě probudilo slunce a zpěv ptáků. Udělala jsem si kávu a šla na procházku do lesa. Stromy šuměly a já cítila, jak ze mě opadává napětí. Po cestě jsem potkala staršího pána se psem.

„Dobrý den,“ pozdravil mě.

„Dobrý den,“ usmála jsem se.

„Jste tu sama?“ zeptal se zvědavě.

„Ano… potřebovala jsem si odpočinout od lidí.“

Pán se zasmál: „To znám moc dobře. Já sem taky utíkám před rodinou. Někdy člověk potřebuje být jen sám se sebou.“

Jeho slova mě zahřála u srdce. Nejsem jediná.

Když jsem se vrátila do chalupy, čekalo mě dalších deset nepřijatých hovorů a několik zpráv: „Mami, vrať se.“ „Lucko, tohle už přeháníš.“ „Co máme říct babičce?“

Srdce mi bušilo úzkostí i vztekem. Proč musí být všechno podle nich? Proč je moje potřeba klidu méněcenná?

Večer jsem seděla u krbu a psala si do deníku:

„Dneska jsem poprvé za dlouhou dobu sama sebou. Bez rolí matky, manželky, dcery… Jen Lucka. Je to zvláštní pocit – trochu děsivý, ale osvobozující.“

Najednou mi zazvonil telefon – tentokrát volala máma.

„Lucko, co se děje? Klára mi volala celá uplakaná…“

„Mami, já už nemůžu pořád jen dávat. Potřebuju chvíli pro sebe.“

Chvíli bylo ticho.

„Já vím… Ale víš, jak to u nás chodí. Rodina drží pohromadě.“

„A kdo drží mě?“ vyhrkla jsem nečekaně.

Máma mlčela.

Další den jsem se rozhodla napsat rodině zprávu:

„Potřebuju pár dní pro sebe. Neznamená to, že vás nemám ráda nebo že na vás kašlu. Ale po těch letech dřiny si chci dopřát trochu klidu a ticha. Prosím vás o pochopení.“

Odpovědi byly různé – Klára mi napsala jen smutného smajlíka, Pavel mlčel. Jen Jana mi poslala srdíčko.

Poslední večer v horách jsem seděla venku pod hvězdami a přemýšlela: Je špatné chtít být chvíli sám? Je sobecké dát přednost vlastnímu klidu před očekáváním ostatních?

Když jsem se vracela domů, nebyla jsem si jistá, co mě čeká – výčitky nebo ticho? Ale věděla jsem jedno: už nikdy nechci zapomenout na to ticho v sobě.

Možná bych měla cítit vinu… Ale proč by měl člověk obětovat sám sebe pro klid druhých? Co myslíte vy – je právo na vlastní klid opravdu sobecké?