To není ten muž, kterého jsem si vzala: Příběh Magdy a narůstajícího manželského krize

„Tohle už nejsem já! Tohle nejsme my!“ křičela jsem na Petra, zatímco v kuchyni duněly talíře a za dveřmi brečela Zuzka. Antonín se mezitím snažil vyšplhat na židli, aby dosáhl na sušenku, kterou jsem mu před chvílí zakázala. Petr stál u okna, zády ke mně, a mlčel. To ticho mě ničilo víc než všechny jeho výčitky dohromady.

„Magdo, už toho mám dost. Pořád jen křičíš. Děti to slyší,“ procedil mezi zuby a ani se na mě nepodíval.

„A co mám dělat? Ty mi vůbec nepomáháš! Přijdeš z práce, sedneš si k televizi a já tu lítám jak hadr na holi! Tohle není život, který jsem chtěla!“

Petr se otočil. V očích měl únavu, kterou jsem znala – stejnou, jakou jsem vídala v zrcadle každé ráno. Ale místo porozumění v nich byla jen vzdálenost.

Když jsme se brali, byli jsme šťastní. Všichni říkali, že jsme dokonalý pár. On – klidný, rozvážný, já – energická a plná plánů. Všechno jsme zvládali spolu: hypotéku na byt v paneláku na Jižním Městě, první dovolenou v Krkonoších, dokonce i tu jeho šílenou matku, která mi nikdy neřekla jinak než „ta tvoje“.

Ale po porodu dvojčat se všechno změnilo. Najednou jsem byla pořád sama. Petr začal zůstávat déle v práci. Prý kvůli přesčasům, ale já věděla, že utíká. Doma byl jen tělem – duší někde daleko.

Jednou večer, když děti konečně usnuly a já se sesunula na gauč s hrnkem studeného čaje, zazvonil telefon. Byla to jeho matka.

„Magdo, slyšela jsem, že jsi zase křičela na Petra. To bys neměla. On je hodný kluk, ale ty ho ničíš,“ spustila bez pozdravu.

„Paní Nováková, já už nemůžu. Jsem unavená…“

„To jsi chtěla děti? Tak se starej! My jsme to zvládli bez řečí. Ty dnešní ženský…“

Zavěsila jsem dřív, než jsem jí stačila říct něco o tom, jaké to bylo „za jejich časů“. Slzy mi tekly po tvářích a já si připadala jako nejhorší matka na světě.

Další dny byly jako přes kopírák. Ráno chaos – snídaně, oblékání, hádky o to, kdo si vezme jaké tričko. Petr odcházel do práce dřív a vracel se později. Když už byl doma, byl duchem nepřítomný nebo seděl u počítače.

Jednou v noci jsem ho našla v kuchyni s mobilem v ruce. Rychle ho schoval.

„S kým si píšeš?“ zeptala jsem se tiše.

„S kolegou z práce,“ odpověděl bez mrknutí oka.

Nevěřila jsem mu. Začala jsem pochybovat o všem – o sobě, o něm, o našem manželství.

Jednoho dne přišla jeho matka neohlášeně. Přinesla buchty a začala uklízet kuchyň.

„Vidíš? Takhle to má vypadat. Když byl Petr malý, nikdy jsme neměli takový nepořádek,“ poznamenala jedovatě.

„Paní Nováková, já mám dvě malé děti! Nemůžu mít pořád naklizeno!“

„To je jen výmluva. Kdybys byla pořádná ženská…“

V tu chvíli mi ruply nervy.

„A dost! Tohle je můj byt! Jestli se vám tu nelíbí, můžete jít!“

Petr stál ve dveřích a jen mlčky sledoval scénu. Ani slovo na mou obranu.

Večer jsme se pohádali tak jako nikdy předtím.

„Proč mě nikdy nepodpoříš? Proč vždycky stojíš za svojí matkou?“

„Protože ona má pravdu! Doma je bordel, děti jsou rozmazlený a ty pořád jen brečíš!“

Ta slova mě bodla do srdce. Chtěla jsem utéct – od něj, od dětí, od všeho. Ale nemohla jsem. Byla jsem uvězněná ve svém vlastním životě.

Začala jsem chodit k psycholožce. Potřebovala jsem někoho, kdo mě vyslechne bez předsudků. Poprvé po dlouhé době jsem mohla říct nahlas všechno – strachy, vztek i zoufalství.

Jednou mi psycholožka řekla: „Magdo, musíte si uvědomit svou hodnotu. Nejste jen manželka a matka.“

Začala jsem si psát deník. Každý večer pár řádků o tom, co mě trápí i těší. Pomalu jsem nacházela sama sebe.

Petr si toho všiml až po několika týdnech.

„Co to píšeš?“ zeptal se jednou večer.

„Deník,“ odpověděla jsem klidně.

„O čem?“

„O nás.“

Zamračil se a odešel do ložnice.

Jednoho dne přišel domů dřív než obvykle. Sedl si ke mně do kuchyně a dlouho mlčel.

„Magdo… já nevím, co s námi bude,“ řekl nakonec tiše.

Podívala jsem se na něj – unaveného, zlomeného muže, kterého jsem kdysi milovala celým srdcem.

„Ani já ne,“ přiznala jsem poprvé nahlas.

Ten večer jsme spolu seděli dlouho do noci a poprvé po měsících opravdu mluvili – o dětech, o únavě, o tom, co nás bolí i co nám chybí.

Nevím, jestli naše manželství přežije. Ale vím jedno: už nikdy nechci zapomenout sama na sebe kvůli druhým.

Někdy si říkám: Je možné znovu najít cestu k člověku, kterého jste kdysi milovali? Nebo je lepší začít znovu – tentokrát sama za sebe?