Tři dny bez jídla: Příběh jedné rodiny a babičky, na kterou se zapomnělo
„Alice, proč babičce nedáváš najíst?“ ozvalo se za mnou, když jsem vycházela z malého obchodu v naší vesnici. Otočila jsem se a spatřila paní Novotnou, naši sousedku, jak drží v ruce igelitku a mračí se na mě. „Cože?“ vyhrkla jsem zmateně. „Říkala mi, že tři dny nic nejedla. Dala jsem jí aspoň bonbóny,“ pokračovala a její hlas byl plný výčitek.
V tu chvíli mi v hlavě zabzučelo. Tři dny? To přece není možné! Vždyť babička je u bráchy, u Petra. On slíbil, že se o ni postará, když já mám tolik práce v nemocnici. Vždyť jsme se domluvili! Ale něco ve mně se sevřelo. Věděla jsem, že Petr poslední dobou nemá čas – jeho žena je těhotná, děti zlobí a on sám je pořád v práci. Ale přece by ji nenechal hladovět… nebo ano?
Doma jsem okamžitě volala Petrovi. „Petře, co je s babičkou? Sousedka říká, že tři dny nic nejedla!“
Na druhém konci bylo ticho. „No… víš… já jsem byl v práci a Jana taky… děti jsou nemocné… asi jsme to nějak nezvládli,“ zamumlal.
„Nezvládli?! Je to naše babička! Nemůžeš ji prostě nechat bez jídla!“ křičela jsem do telefonu a cítila, jak se mi třesou ruce.
„Alice, já fakt nevím, co mám dělat. Jana je naštvaná, že je tu pořád někdo navíc. Já bych si potřeboval odpočinout. Hele… nemohla bys ji vzít na měsíc k sobě?“
Zavřela jsem oči. Pracuju na směny, domů chodím unavená a sotva stíhám vlastní život. Ale představa babičky, jak sedí sama v kuchyni a čeká na kousek chleba…
„Dobře,“ řekla jsem nakonec tiše. „Přiveď ji zítra.“
Druhý den stála babička ve dveřích mého malého bytu na sídlišti v Hradci Králové. Byla menší než si ji pamatuju, shrbená a oči měla smutné jako podzimní déšť.
„Ahoj, babi,“ snažila jsem se usmát.
„Ahoj, Alenko,“ zašeptala a pohladila mě po ruce. „Nezlob se na mě… já už asi překážím.“
Zamrazilo mě. Jak jsme to mohli dopustit? Vždyť tahle žena mě vodila do školky, pekla mi bábovku a učila mě plést copánky.
První dny byly těžké. Babička byla tichá, skoro nejedla a pořád se omlouvala za každý drobek na stole. Já běhala mezi prací a domovem, snažila se vařit teplé večeře a zároveň myslet na to, že bych měla být vděčná za každý den s ní.
Jednou večer jsem ji našla sedět u okna. Dole pod lampou si hrály děti z domu.
„Víš, Alenko,“ začala tiše, „já už asi nejsem k ničemu. Doma mě nechtějí, tady taky nepatřím.“
Sedla jsem si vedle ní a objala ji kolem ramen.
„Babičko, nejsi přítěž. Jen jsme nějak zapomněli… že jsi pořád tady s námi.“
Rozplakala se. A já taky.
Začaly jsme spolu vařit její oblíbené jídlo – bramborové placky s povidly. Povídala mi o svém dětství v Sudetech, o tom, jak přišla po válce do Čech a jaké to bylo začínat znovu. Najednou jsem si uvědomila, kolik toho o ní vlastně nevím.
Jednoho dne mi volal Petr.
„Alice, jak to zvládáš?“ ptal se opatrně.
„Není to lehké,“ přiznala jsem. „Ale aspoň vím, že má co jíst a s kým si povídat.“
„Jana říká, že už bys ji mohla vrátit zpátky…“
„Petře,“ přerušila jsem ho ostřeji než jsem chtěla. „Tohle není věc, kterou si půjčujeme podle potřeby! Je to naše rodina!“
Ticho.
„Já vím… promiň…“
Začali jsme spolu víc mluvit – já, Petr i naše mladší sestra Klára z Brna. Dohodli jsme se na střídání péče a společných návštěvách. Bylo to těžké – každý měl své starosti a někdy jsme si lezli na nervy. Ale babička začala znovu rozkvétat. Smála se s dětmi na hřišti, pletla ponožky pro celou rodinu a dokonce nás naučila hrát prší.
Jednou večer jsme seděli všichni u jednoho stolu – já, Petr s rodinou i Klára s přítelem. Babička nám vyprávěla historky z mládí a já si uvědomila, že tahle chvíle je vzácná.
Ale pořád mě tíží otázka: Jak je možné, že jsme ji nechali tři dny bez jídla? Jak snadno člověk sklouzne do toho, že přehlédne někoho blízkého?
Možná nejsem jediná. Možná i vy znáte někoho ve svém okolí, kdo je sám a čeká na obyčejné slovo nebo talíř polévky.
Někdy večer přemýšlím: Kolik babiček ještě sedí sami u okna a čekají? A co kdybychom my byli jednou na jejich místě?
Ano smutný příběh. Téma rodiče a prarodiče. Spousta lidí neví, jak jsou vzácně prožité chvíle s našimi blízkými i když zestárnou. Potřebuji naší společnost ve chvílích, když už jsou na sklonku jejich života. Jsou to oni, co nás stále mají v myslích a vzpomínky na nás, které nám věnují po čas našeho vyrůstání jsou jim vzácné. I my pamatujeme, jak byli většinou k nám laskaví, když jsme k nim třeba přijeli na prázdniny. Nemuseli, ale chtěli nás mít na blízku a prožít s námi těch pár pro ně vzácných chvilek, kdy nás mohli opečovávat. A proto bychom jim to měli vracet s úctou a laskavostí, tak jak to dávali oni nám. A proto, kdo máte ještě rodiče a prarodiče věnujte jim ve stáří mnoho lásky, úcty a pokory. Zaslouží si to.
Staré rčení praví,že rodiče uživí a postarají se i o 6 dětí,ale až zestárnou z těch 6 dětí se často nenajde ani jedno,které by se o své staré rodiče postaralo.Smutná věc. Sám jsem to zažil když od nás otec odešel,bylo mě 11 let.Byl jsem nejmladší sourozenec.Měl jsem ještě 3 starší bratry-jeden byl o 20 let,druný o 11,5 a třetí o 10 let.Všichni byli dobře zaopatření.Táta na mě posílal 350Kčs /měs. a matka brala 50Kčs.Třeli jsme bídu a jeden bratr dával matce občas na chléb a máslo a dodnes mě to vyčítá.V r.1968 když jsem byl 2.rokem na vojně matka zemřela. Rodina se rozpadla.Staršímu bratrovi je dnes 89 let-mě bude 78 let.Na všechno jsem si musel vydělat sám, studovat jsem jít nemohl,ale o to více si všeho považuji.Stáří není jednoduché,máme se ženou důchody,které nedosahují udávaným průměrům-ale nám stačí.Žijeme skromně.Nejvíc bych se obával toho,že bychom se nedokázali postarat sami o sebe a byli odkázáni na cizí pomoc.