Tři generace na padesáti pěti metrech: Dusíme se tu, ale je to pro Kubu

„Aleno, kde je to máslo? Zase tu není nic k jídlu!“ ozval se Petr z kuchyně a já jsem v koupelně pevněji sevřela ručník v dlaních. Snažila jsem se nedýchat moc nahlas, aby nikdo nepoznal, že zase brečím. Už několik týdnů je koupelna moje útočiště. Sedím na okraji vany, tvář zabořenou v dlaních, a snažím se nevnímat hlasy za tenkou stěnou.

Padesát pět metrů čtverečních. To je celý náš svět. Já, Petr, jeho žena Lenka a malý Kuba. Když mi Petr před rokem volal, že přišel o práci a že s Lenkou nemají na nájem, neváhala jsem ani minutu. „Přijeďte ke mně, nějak to zvládneme,“ řekla jsem tehdy. Tehdy jsem ještě netušila, jak moc se všechno změní.

„Mami, slyšíš mě?“ Petr už stál za dveřmi koupelny. „Musíme nakoupit. Kuba má dneska trénink a Lenka nestíhá.“

„Hned přijdu,“ odpověděla jsem a rychle si opláchla obličej studenou vodou. Když jsem vyšla ven, Lenka už stála u lednice a nervózně přehrabovala poličky.

„Promiň, nějak jsem zapomněla koupit máslo,“ omluvila jsem se tiše.

Lenka jen mávla rukou: „To je jedno. Stejně už tu není místo ani na jogurty.“

Kuba mezitím pobíhal po bytě s míčem a narážel do stolu. „Kubo, kolikrát ti mám říkat, že se doma s míčem nehraje!“ okřikla ho Lenka.

„Ale já nemám kde trénovat!“ rozkřikl se Kuba a zabouchl se do svého pokoje – vlastně do bývalé pracovny, kde teď spí na rozkládací pohovce.

Petr si povzdechl a sedl si ke stolu. „Tohle nemá cenu. Dusíme se tu všichni.“

Chtěla jsem něco říct, ale slova mi uvízla v krku. Vždycky jsem si představovala, že stáří bude klidné. Že budu mít čas na knížky, zahrádku a občasné návštěvy vnoučat. Místo toho žiju v neustálém napětí, kdy někdo bouchne dveřmi nebo zvýší hlas.

Večer jsme seděli u televize. Každý na jiném konci gauče, Kuba na zemi s tabletem. V televizi běžely zprávy o drahotě a nedostatku bytů. Lenka si povzdechla: „Kdybychom aspoň měli větší byt…“

Petr ji pohladil po ruce: „Vždyť víš, že to nejde. S našimi platy na hypotéku nedosáhneme.“

„A co kdybychom prodali tenhle byt?“ navrhla Lenka opatrně.

Ztuhla jsem. „A kam bych šla já?“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si to stihla rozmyslet.

Lenka sklopila oči: „Já jen… pro Kubu by bylo lepší mít vlastní pokoj.“

Petr se zamračil: „Nezačínej zase.“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Ale kam? Na chodbu? Do sklepa? Nikde už není místo jen pro mě.

Noc byla dlouhá. Převalovala jsem se v posteli a poslouchala tiché hádky z vedlejšího pokoje. Ráno jsem našla Lenku v kuchyni s červenýma očima.

„Promiňte mi to včera,“ řekla tiše. „Já už prostě nevím, jak dál.“

Sedla jsem si naproti ní a poprvé za dlouhou dobu jsme spolu mluvily otevřeně.

„Lenko, já tě chápu. Taky je mi tady těsno. Ale co mám dělat? Jsem už stará na to začínat někde znovu.“

Lenka si otřela slzy: „Já vím. Ale Kuba potřebuje prostor…“

Vtom přišel Petr: „Dost! Přestaňte se pořád litovat! Musíme najít řešení.“

Celý den jsme pak strávili hledáním inzerátů na podnájmy i přemýšlením o tom, jestli by šlo byt rozdělit příčkou nebo aspoň udělat Kubu koutek v obýváku. Nic nebylo ideální.

Odpoledne přišla sousedka paní Novotná pro vajíčka. „Alenko, ty jsi nějaká pohublá,“ poznamenala starostlivě.

Usmála jsem se: „To víte, tři generace pod jednou střechou…“

Zasmála se: „To znám! My jsme takhle žili za socialismu všichni pohromadě. Ale dneska? Dneska už to nikdo nechce.“

Večer jsme s Petrem seděli u stolu sami.

„Mami, promiň mi to všechno,“ řekl najednou tiše.

Pohladila jsem ho po ruce: „Ty za nic nemůžeš. Jen jsme prostě všichni v pasti.“

Kuba mezitím přišel a objal mě kolem krku: „Babi, půjdeš se mnou zítra na fotbal?“

Usmála jsem se přes slzy: „Jasně, Kubo.“

A tak žijeme dál – každý den hledáme kousek soukromí i společného štěstí na těch padesáti pěti metrech. Někdy mám pocit, že už nemůžu dál, ale pak přijde Kuba a obejme mě…

Někdy si říkám: Je tohle opravdu život pro tři generace? Máme právo chtít víc prostoru – nebo bychom měli být rádi za to málo, co máme? Co byste dělali vy na mém místě?