„Tvoje dcera na moře nejede, ale peníze na výlet stejně potřebujeme“ – příběh rodinných zklamání a boje za spravedlnost

„Magdo, potřebuju od tebe tři tisíce na výlet pro děti. Vojta jede se mnou k moři, bude to pro něj zážitek na celý život,“ řekla mi máma do telefonu tak samozřejmě, až mi ztuhla krev v žilách. „A co Anička?“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si to stihla rozmyslet. „No… Anička je ještě malá, navíc by tam byla sama mezi klukama. Příště pojede taky,“ odpověděla máma a v jejím hlase nebylo ani stopy po pochybnosti.

Zavřela jsem oči a snažila se potlačit vztek. Aničce je osm, Vojtovi devět. O rok starší bratranec je najednou dostatečný důvod, proč moje dcera nemůže jet? Ale hlavně – proč mám platit za výlet, na který moje dítě ani nepojede?

Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy máma přinesla Vojtovi nový model auta a Aničce jen čokoládu z benzínky. Na Vánoce, kdy pod stromečkem ležela pro Vojtu stavebnice za tisíce a pro Aničku knížka z Levných knih. Na to, jak mi vždycky říkala: „Vojta je kluk, potřebuje víc podnětů.“ A já jsem mlčela. Roky jsem mlčela.

Ten večer jsem seděla s Aničkou v kuchyni. „Mami, proč já nemůžu jet k moři s babičkou?“ zeptala se tiše a já cítila, jak se mi svírá hrdlo. „Babička říkala, že příště pojedeš taky,“ zalhala jsem. Anička sklopila oči a začala si kreslit sluníčko. V tu chvíli jsem věděla, že už to dál nesnesu.

Druhý den jsem zavolala bratrovi. „Petře, víš o tom, že máma chce po mně peníze na výlet pro Vojtu?“ zeptala jsem se bez obalu. Chvíli bylo ticho. „No… ona říkala, že bys mohla přispět, když je to pro děti,“ odpověděl opatrně. „Ale moje dítě nejede! Tobě to přijde normální?“ zvýšila jsem hlas. „Magdo, neřeš to pořád. Máma to myslí dobře,“ odbyl mě a zavěsil.

Celý den jsem přemýšlela, jestli mám mámě říct pravdu do očí. Večer jsem jí napsala dlouhou zprávu: „Mami, mrzí mě, že Aničku přehlížíš. Není fér chtít po mně peníze na výlet, když ji nevezmeš s sebou. Chci, abys věděla, jak moc jí to ubližuje.“ Odpověď přišla až ráno: „Magdo, vždyť víš, že Vojta je citlivý a potřebuje změnu prostředí. Anička je ještě malá. Peníze pošleš?“

V práci jsem byla jako tělo bez duše. Kolegyně Jana si všimla mého rozpoložení: „Co se děje?“ zeptala se soucitně. Vyprávěla jsem jí všechno – o babiččiných preferencích, o penězích i o Aniččiných slzách. Jana jen zakroutila hlavou: „Tohle znám od své tchyně. Ale víš co? Musíš se ozvat. Jinak to nikdy neskončí.“

Večer jsem seděla s manželem Tomášem u stolu a rozebírali jsme situaci. „Já bych jí ty peníze neposílal,“ řekl rozhodně Tomáš. „Ať si to vyřeší sama.“ Ale já věděla, že to není jen o penězích. Je to o tom, že moje dcera je pro vlastní babičku neviditelná.

Další den jsem mámě zavolala. „Mami, Anička je tvoje vnučka stejně jako Vojta. Pokud ji nevezmeš s sebou, peníze ti nedám.“ Máma chvíli mlčela a pak řekla: „Tak jak chceš.“ A zavěsila.

Následující týdny byly napjaté. Máma mi nevolala, nepsala. Bratr mi poslal zprávu: „Jsi fakt hrozná. Kvůli tobě máma brečí.“ Cítila jsem se provinile i osvobozeně zároveň.

Jednou večer přišla Anička domů smutná: „Vojta mi říkal, že babička ho vzala na loď a koupila mu nový mobil.“ Sedla jsem si k ní a objala ji: „Aničko, nejsi o nic horší než Vojta. Jenom někdy dospělí dělají věci, kterým nerozumíme.“

Začaly jsme spolu plánovat vlastní prázdniny – výlet do ZOO v Praze a nocování ve stanu na zahradě. Bylo to jiné léto než obvykle – bez babičky, ale s pocitem, že jsme spolu.

Po návratu z dovolené mi máma zavolala: „Magdo… možná jsem to přehnala. Ale Vojta je prostě jiný.“ Tentokrát jsem už neustoupila: „Mami, buď budeš mít ráda obě vnoučata stejně, nebo nebudeš mít žádné.“

Nevím, jestli se někdy něco změní. Ale vím jistě jedno – už nikdy nedovolím, aby moje dcera byla ta druhá.

Někdy si říkám: Je možné změnit zakořeněnou nespravedlnost v rodině? Nebo je lepší odejít a chránit svoje děti před dalším zklamáním?