„Už nechci žít mezi harampádím“: Příběh o svobodě, která bolí

„Já už nechci žít mezi tímhle harampádím!“ vykřikla jsem, až se mi hlas zlomil. Stála jsem uprostřed obýváku, kde se na mě ze všech stran dívaly porcelánové sošky, křišťálové vázy a obrazy, které jsem nikdy neměla ráda. Máma stála naproti mně, ruce v bok, oči rozšířené vztekem. „Být paní tohohle domu, to jsi přece vždycky chtěla! Tak si to užij!“ práskla dveřmi tak silně, až se zatřásly skleničky ve vitríně.

Zůstala jsem sama. Všude kolem mě ticho a věci, které mi měly dokazovat lásku rodičů. Od dětství mi kupovali všechno – nejnovější mobil, značkové oblečení, dokonce i klavír, na který jsem nikdy nechtěla hrát. Kamarádky mi záviděly. „Ty se máš, Lucko,“ říkala třeba Petra ve škole, „já bych za takový boty vraždila.“ Jenže Lenka jednou řekla něco jiného: „Nezávidím ti. S takovými rodiči bych nemohla žít. Kontrolují tě na každém kroku.“

A měla pravdu. Máma rozhodovala o všem – co budu jíst, s kým se budu kamarádit, na jakou půjdu školu. Táta byl většinou zticha, ale když už něco řekl, bylo to jako rozsudek. Nikdy jsem neměla právo volby. Když jsem si chtěla koupit obyčejné tričko na trhu, máma mi ho vytrhla z ruky: „Tohle nebudeš nosit! Co by si lidi pomysleli?“

Teď tu stojím a dívám se na svůj odraz v zrcadle. Vypadám jako někdo jiný – upravená, nalíčená, v šatech, které mi vybrala máma. Ale uvnitř mě to bolí. Včera jsem se poprvé vzepřela. Řekla jsem jí, že chci jít na vysokou do Brna a bydlet na koleji. Málem omdlela: „To snad nemyslíš vážně! Co tam budeš dělat? Kdo ti bude vařit? A co když potkáš nějakého pochybného kluka?“

„Mami, já už nejsem dítě,“ snažila jsem se jí vysvětlit. „Chci si zkusit žít sama.“

„Tak běž! Ale nečekej, že ti budu posílat peníze! A nezapomeň – všechno tohle je naše! Ty jsi jen host!“

Ta slova mě bodla do srdce. Celý život jsem žila v domě plném věcí, ale nikdy jsem tu nebyla doma. V noci jsem nemohla spát. Převalovala jsem se v posteli a slyšela mámu plakat v kuchyni. Táta mlčel jako vždycky.

Ráno bylo ticho dusivé. Seděla jsem u snídaně a snažila se najít odvahu něco říct. Máma přede mě postavila talíř s vajíčky: „Jez! Potřebuješ sílu na to svoje vzdorování.“

„Mami…“ začala jsem opatrně.

„Nechci to slyšet!“ přerušila mě ostře. „Vždyť my jsme ti dali všechno! A ty nám takhle oplácíš?“

„Já nechci vaše věci… Chci jen žít po svém.“

Máma vstala od stolu a odešla do ložnice. Táta jen pokrčil rameny: „Víš, jaká je máma…“

Celý den jsem chodila po bytě jako tělo bez duše. Každý kout mi připomínal dětství – panenka v růžových šatech na poličce, kterou mi máma koupila k desátým narozeninám; diplom za klavírní soutěž, kterou jsem vyhrála jen proto, že mě k tomu donutila.

Odpoledne přišla Lenka. Sedly jsme si na lavičku před domem.

„Tak co?“ zeptala se tiše.

„Máma mě nenávidí,“ zašeptala jsem.

„Ne nenávidí… Jen neumí pustit.“

Rozbrečela jsem se. „Já už nemůžu… Chci pryč.“

Lenka mě objala: „Musíš to vydržet. Jednou budeš volná.“

Večer přišla máma do mého pokoje. Sedla si na postel a dlouho mlčela.

„Víš… Já jen nechci, abys udělala stejnou chybu jako já,“ řekla nakonec tiše.

„Jakou chybu?“

„Že jsem si nikdy nic nerozhodla sama. Všechno za mě určovali moji rodiče… A já nechci, abys trpěla.“

Podívala jsem se na ni a poprvé v životě ji viděla jinak – jako ženu, která se bojí pustit své dítě do světa.

„Mami… Já tě mám ráda. Ale potřebuju žít svůj život.“

Rozplakala se a objala mě.

Ráno bylo všechno jiné. Máma mi připravila snídani a položila přede mě klíče od bytu.

„Až budeš chtít přijít domů… Dveře jsou otevřené.“

Sbalila jsem si pár věcí do batohu – žádné drahé šaty ani šperky, jen staré tričko a knížku od Kunderu.

Když jsem vyšla z domu, cítila jsem strach i úlevu zároveň.

Teď sedím v malém pokoji na koleji v Brně a poprvé v životě dýchám volně. Ale někde uvnitř mě pořád bolí otázka: Je svoboda opravdu to nejdůležitější? Nebo je důležitější vědět, že mám kam se vrátit?