Ve čtyři ráno na Florenci: Příběh jedné pražské popelářky

„Lucie! Vstávej, je čtvrt na čtyři!“ ozývá se z kuchyně hlas mé matky. Otevřu oči do tmy, v hlavě mi hučí. Vím, že když dnes zaspím, šéfová mi to už neodpustí. Vylézám z postele, oblékám oranžovou vestu a tiše proklouznu kolem dveří bratrova pokoje. On ještě spí, student práv, rodinná pýcha. Já? Jen popelářka.

Na Florenci je ticho, jen sem tam projede noční tramvaj. Beru koště a začínám zametat kolem zastávky. V hlavě mi běží včerejší hádka s mámou: „Lucie, proč jsi nešla na vysokou? Proč musíš dělat takovou práci? Lidi se na tebe dívají skrz prsty!“ Skloním hlavu a zametám dál. Každý den stejný boj – nejen s odpadky, ale i s vlastní rodinou.

„Hele, Lucie, dneska je toho nějak moc,“ říká kolega Honza a ukazuje na hromadu kelímků po včerejší party. „To víš, studenti slavili promoce,“ odpovídám a snažím se usmát. Honza je jediný, kdo mě nikdy nesoudil. Ví, že život není vždycky fér.

V šest ráno už je ulice čistá. Lidé začínají spěchat do práce, většina z nich mě ani nepozdraví. Jen jedna starší paní mi poděkuje a usměje se: „Děkuju vám, slečno, bez vás by tu byl binec.“ Ten úsměv mě zahřeje víc než ranní káva.

Doma mě čeká další kolo výčitek. Máma sedí u stolu s novinami a ani se na mě nepodívá. „Zase jsi přišla špinavá. Kdybys radši dělala něco pořádného…“ Bratr se jen ušklíbne: „Aspoň že máme doma někoho, kdo uklidí.“ Mlčím. Slova bolí víc než únava v nohách.

Jednou večer přijdu domů dřív a slyším, jak máma telefonuje s tetou: „Víš, ona Lucie… no, ona teď dělá u popelářů. Já nevím, co jsem udělala špatně.“ Zůstanu stát za dveřmi a cítím, jak se mi derou slzy do očí. Proč je tak těžké přijmout, že i tahle práce má smysl?

Jednoho dne mě na ulici zastaví malý kluk s maminkou: „Maminko, proč ta paní zametá?“ Maminka se zarazí a pak řekne: „Protože je to důležité. Díky ní máme čisté město.“ Kluk se na mě usměje a zamává mi. Najednou mám pocit, že to všechno má cenu.

Večer sedím v kuchyni a sbírám odvahu promluvit si s mámou. „Mami, víš… já vím, že nejsi pyšná na to, co dělám. Ale já tu práci mám ráda. Vidím výsledky hned a vím, že pomáhám lidem.“ Máma mlčí. Pak tiše řekne: „Já jen nechci, aby ses trápila.“

„Netrapím se kvůli práci,“ odpovím jí poprvé upřímně. „Trápím se kvůli tomu, že mě doma nikdo nebere vážně.“

Další den ráno potkám na ulici svého bývalého spolužáka Tomáše. „Ty jsi Lucie? Ty jsi byla vždycky nejlepší ve třídě! Co tu děláš?“ ptá se překvapeně. „Pracuju,“ odpovím klidně. „A jsem na to hrdá.“ Tomáš chvíli mlčí a pak jen kývne: „To chce odvahu.“

Začínám si všímat maličkostí – lidé si mě víc všímají, občas někdo poděkuje nebo se usměje. Jednou dokonce přijde pan starosta a poděkuje nám za práci během festivalu: „Bez vás by to tu nešlo.“

Doma se atmosféra pomalu mění. Bratr jednou přinese dort a řekne: „Dneska slavíme – Lucie dostala pochvalu od starosty!“ Máma se poprvé usměje: „Možná jsem byla moc přísná…“

Ale pořád cítím tíhu předsudků – od sousedů, od známých, i od lidí na ulici. Někdy mám chuť všechno vzdát. Ale pak si vzpomenu na ty malé okamžiky uznání a vím, že to má smysl.

Někdy večer sedím u okna a dívám se na Prahu zalitou světly. Přemýšlím: Proč je pro nás tak těžké vážit si obyčejné práce? Proč musí být člověk právník nebo doktor, aby byl pro ostatní dost dobrý?

Možná bychom měli začít hledat hodnotu v tom, co děláme každý den – bez ohledu na to, jakou máme uniformu.

Co myslíte vy? Je důležitější prestiž nebo pocit smyslu? A kdy jste naposledy poděkovali někomu za práci, kterou považujete za samozřejmost?