Ve stínu tyrana: Vyznání jedné matky o cestě ke svobodě

„Mami, proč zase křičí?“ šeptal mi do ucha malý Honzík, když jsme se oba krčili za dveřmi ložnice. Srdce mi bušilo tak hlasitě, že jsem se bála, že to uslyší i on – můj muž, Petr. V kuchyni třískal talíři a jeho hlas se rozléhal celým bytem: „Kde je ta večeře? Co tady celý den děláš? Jenom sedíš na zadku a nic neumíš!“

Stiskla jsem Honzíka pevněji. „Pšššt, broučku, všechno bude v pořádku,“ lhala jsem mu do vlasů, i když jsem sama nevěřila ani slovo. Už několik let jsem žila ve stínu strachu. Petr nebyl vždycky takový. Když jsme se poznali na vysoké škole v Olomouci, byl to vtipný, pozorný kluk. Ale po svatbě se něco změnilo. Nejprve to byly jen poznámky, pak přišly první facky. A já jsem pořád doufala, že se to spraví.

„Mami, mám hlad,“ zašeptal Honzík znovu. V tu chvíli jsem si uvědomila, že už nemůžu dál. Že už nejde jen o mě, ale hlavně o něj. O jeho dětství, které mu Petr krade stejně jako ukradl moje sny.

Dveře do ložnice se rozletěly. Petr stál ve dveřích, oči podlité krví, v ruce prázdná láhev od piva. „Co si tam šuškáte? Myslíš si, že mě můžeš ignorovat?“ Jeho hlas byl ledový a já cítila, jak se mi třesou kolena.

„Prosím tě, Petře, Honzík je unavený…“ začala jsem opatrně.

„Drž hubu!“ zařval a já ucítila pohlavek. Honzík začal plakat a já ho objala ještě pevněji.

Ten večer jsem dlouho nemohla usnout. Když Petr konečně odešel do hospody, seděla jsem na posteli a dívala se na spícího syna. V hlavě mi běžely všechny ty roky – všechny ty omluvy, všechny ty sliby, že už to nikdy neudělá. Ale nikdy to nebyla pravda.

Ráno bylo ticho. Petr spal v obýváku a chrápal. Udělala jsem Honzíkovi kakao a sedli jsme si spolu ke stolu. „Mami, proč je táta zlý?“ zeptal se najednou.

Nevěděla jsem, co říct. „Někdy jsou lidé smutní a nevědí, jak to říct jinak než křikem,“ odpověděla jsem nakonec.

Honzík se zamyslel a pak řekl: „Já nechci být jako táta.“

Ta věta mě zasáhla jako blesk. Najednou jsem věděla, že musím něco udělat. Že už nemůžu čekat na zázrak.

Začala jsem si potají schovávat peníze z nákupů. Každou korunu navíc jsem strčila do staré ponožky schované za knihami v polici. Večer co večer jsem plánovala útěk – kam půjdeme, co si vezmeme s sebou, komu zavolám o pomoc.

Jednoho dne přišel Petr domů dřív než obvykle. Byl opilý a vzteklý. „Kde je moje večeře?“ řval už ode dveří.

„Ještě není hotová,“ odpověděla jsem tiše.

Přiběhl ke mně a popadl mě za rameno tak silně, až mi vyhrkly slzy do očí. „Jsi úplně k ničemu! Ani to jídlo neumíš udělat pořádně!“

V tu chvíli vběhl do kuchyně Honzík a postavil se mezi nás. „Nech maminku být!“ vykřikl.

Petr na něj zůstal zírat v šoku. Nikdy předtím mu Honzík neodporoval. Já sama jsem ztuhla hrůzou – co když mu ublíží?

Ale Petr jen zavrčel a odešel zpátky do obýváku. Ten okamžik mi otevřel oči: můj syn má větší odvahu než já sama.

Druhý den ráno jsem sbalila pár věcí do batohu. Když Petr odešel do práce, vzala jsem Honzíka za ruku a vyrazili jsme ven – ne do školky, ale na autobusové nádraží.

Cestou jsem volala své sestře Lucii do Brna: „Lucko, potřebuju pomoc. Můžeme u tebe pár dní zůstat?“

Lucie neváhala ani minutu: „Samozřejmě! Přijeďte hned.“

Cesta autobusem byla nekonečná. Honzík seděl tiše vedle mě a držel mě za ruku tak pevně, až mě bolela dlaň. V hlavě mi běžely všechny možné scénáře – co když nás Petr najde? Co když nám nikdo nepomůže?

Ale Lucie nás přivítala s otevřenou náručí. Dala nám najíst, připravila postel a objala mě tak pevně, až jsem se rozplakala.

První noc v Brně byla zvláštní – poprvé po letech jsem spala bez strachu z toho, co přijde ráno.

Začala jsem chodit na terapie do poradny pro oběti domácího násilí. Bylo těžké mluvit o tom všem nahlas – o fackách, o ponížení, o tom nekonečném strachu. Ale pomáhalo mi to pochopit, že vina není na mé straně.

Petr nám samozřejmě psal výhružné zprávy a volal mi stovkykrát denně. Ale Lucie mě přesvědčila, abych šla na policii a podala trestní oznámení. Bylo to děsivé – stát před cizím policistou a vyprávět mu o svém pekle doma.

Ale udělala jsem to kvůli Honzíkovi. Kvůli sobě.

Dnes už je to rok od té noci, kdy jsme utekli. Bydlíme s Honzíkem v malém bytě v Brně-Žabovřeskách. Pracuji v knihovně a Honzík chodí do školky nedaleko našeho domu. Občas máme ještě noční můry – oba dva – ale už víme, že jsme v bezpečí.

Někdy si říkám: Proč jsem neodešla dřív? Kolik žen ještě musí prožít to samé peklo jako já? Máme vůbec v Česku dost pomoci pro tyhle příběhy? Co byste udělali vy na mém místě?