Víra mezi zdmi paneláku: Jak modlitba pomohla mému synovi přežít rozpad manželství

„Mami, já už to prostě nezvládám!“ Honza stál u kuchyňského stolu, ruce se mu třásly a v očích měl slzy, které se snažil skrýt. Bylo úterý večer, venku pršelo a v našem panelákovém bytě na Jižním Městě bylo dusno. Vzduch byl těžký nejen vlhkostí, ale i napětím, které mezi námi viselo už několik měsíců.

„Honzo, posaď se,“ řekla jsem tiše a snažila se potlačit vlastní slzy. Věděla jsem, že tohle není jen další hádka s Lenkou. Tentokrát to bylo jiné. Tentokrát se můj syn lámal.

„Ona mi pořád říká, že jsem neschopnej. Že bych měl vydělávat víc, že jsem nudnej… Já už nevím, co mám dělat. Modlím se každý večer, aby to bylo lepší, ale je to čím dál horší.“

Sedla jsem si naproti němu a vzala ho za ruku. „Honzo, někdy je potřeba věřit, že všechno má svůj důvod. Ale musíš taky myslet na sebe. Nejsi méněcenný jen proto, že někdo druhý není šťastný.“

Vzpomněla jsem si na dobu, kdy byl Honza malý kluk a chodili jsme spolu do kostela na Jiřího z Poděbrad. Nikdy nebyl z těch, co by se modlili nahlas nebo před ostatními. Ale vím, že v sobě vždycky nosil tichou víru – takovou tu, která člověka drží nad vodou ve chvílích, kdy už nemá sílu plavat.

Ten večer jsme spolu seděli dlouho. Honza mi vyprávěl o tom, jak se Lenka změnila po narození jejich dcery Elišky. Jak byla dřív veselá a plná života, ale teď je podrážděná, unavená a často ho odstrkuje. „Mám pocit, že mě nenávidí za všechno. Za to, že chodím do práce, za to, že jsem doma… Za to, že vůbec existuju.“

Snažila jsem se mu poradit, ale věděla jsem, že některé věci musí člověk zvládnout sám. Nabídla jsem mu, aby u nás zůstal přes noc. Když jsem šla spát, slyšela jsem z obýváku tichý šepot – Honza se modlil. Prosil Boha o sílu a trpělivost.

Další týdny byly těžké. Honza chodil domů později a později. Lenka mu přestala vařit večeře a často mu ani neodpovídala na pozdrav. Eliška byla jediný důvod, proč ještě zůstával doma. „Nechci ji opustit,“ říkal mi zoufale do telefonu. „Ale už nevím, jak dál.“

Jednoho večera mi volal: „Mami, dneska jsem se poprvé modlil nahlas před Lenkou. Řekl jsem jí, že potřebuju víru, abych to zvládl. Smála se mi… Ale já jsem cítil klid.“

Začal chodit do kostela častěji. Našel si tam pár přátel – paní Alenu a pana Karla, kteří si prošli podobným rozvodem. Povídali si po mši o tom, jak je těžké odpustit a jak je ještě těžší neobviňovat sám sebe.

Jednou v neděli přišel domů s úsměvem na tváři. „Mami, dneska jsem pochopil jednu věc – nemůžu změnit Lenkou ani její pocity. Můžu změnit jen sebe a svůj přístup k tomu všemu.“

Začal si psát deník vděčnosti – každý večer si zapsal tři věci, za které byl ten den vděčný. Někdy to byla jen horká sprcha nebo úsměv od Elišky. Jindy modlitba nebo obyčejný rozhovor s cizím člověkem v tramvaji.

Lenka si jeho změny všimla. Nejprve byla ještě podrážděnější – vyčítala mu jeho „svatouškovství“ a tvrdila, že utíká před realitou do kostela místo toho, aby řešil jejich problémy doma. Ale Honza už byl klidnější. Přestal křičet zpět a místo toho jí popřál hezký den.

Jednou večer přišla Lenka za mnou domů. Byla rozrušená a plakala: „Marie, já už nevím, co s Honzou dělat. Je pořád tak klidnej… Já mám pocit, že mě ignoruje.“

Sedly jsme si spolu ke kávě a já jí řekla: „Lenko, Honza se snaží najít sílu tam, kde ji může najít. Možná byste si měli oba promluvit s někým nezávislým – třeba s farářem nebo psychologem.“

Nakonec se rozhodli pro párovou terapii u paní doktorky Novotné na Praze 4. První sezení bylo plné slz a výčitek. Ale postupně začali oba chápat, že jejich problémy nejsou jen o penězích nebo domácích povinnostech – ale hlavně o tom, jak spolu mluví a jak si navzájem naslouchají.

Honza mi po pár měsících řekl: „Mami, možná to nedopadne dobře. Možná se rozejdeme… Ale díky víře už nemám strach.“

Nakonec se opravdu rozešli – pokojněji než většina párů kolem nich. Dohodli se na střídavé péči o Elišku a zůstali přáteli.

Dnes Honza žije v malém bytě na Chodově a každý večer se modlí za Lenkino štěstí i za Elišku. Já jsem hrdá na to, jak našel sílu v sobě i ve své víře.

Někdy si říkám: Kolik lidí kolem nás tiše trpí za zavřenými dveřmi? A kolik z nich by našlo sílu jít dál, kdyby věděli, že nejsou sami? Co byste udělali vy na Honzově místě?