Všechno pro švagrovou, nic pro mě: Příběh o ztrátě a neviditelnosti

„Tohle není fér! Všechno po Petrovi má dostat Jana? A já? Copak jsem nikdy neexistovala?“ křičela jsem v duchu, zatímco jsem seděla na kraji postele v dětském pokoji, kde jsme s bratrem kdysi stavěli bunkry z dek a polštářů. V ruce jsem svírala starou krabici od bot, plnou zažloutlých fotek. Prsty se mi třásly, když jsem vytahovala jednu po druhé – Petr na kole, Petr s rozbitým kolenem, já na jeho zádech. Všechno to bylo pryč.

Maminka stála ve dveřích a dívala se na mě tím svým unaveným pohledem. „Aleno, prosím tě, nebuď taková. Jana to teď nemá lehké. Musíme jí pomoct.“

„A kdo pomůže mně?“ vyhrkla jsem. „Vždyť já jsem taky přišla o bratra!“

Maminka jen zavrtěla hlavou a odešla do kuchyně. Slyšela jsem, jak tam s Janou tiše rozmlouvají. Jana plakala, maminka ji utěšovala. Mě nikdo neutěšoval. Nikdo se mě neptal, jak mi je. Nikdo se nezajímal o to, co cítím.

Petr byl o šest let starší, ale nikdy mi to nedával pocítit. Když jsem poprvé spadla z kola a rozbila si koleno, nesl mě domů na zádech a šeptal: „Neboj se, já tu jsem.“ Když na mě táta křičel kvůli špatné známce z matiky, Petr se postavil mezi nás a řekl: „Tati, nech ji být.“

Teď už tu nebyl nikdo, kdo by mě chránil.

Pohřeb byl krátký a chladný. Lidé přicházeli a odcházeli, šeptali si něco o tom, jak byl Petr skvělý člověk a jak je to nespravedlivé. Já stála stranou, držela jsem v ruce kapesník a snažila se nebrečet. Jana seděla v první řadě vedle maminky a táty. Já byla až vzadu.

Po pohřbu se všechno začalo dít rychle. Dům, auto, úspory – všechno přešlo na Janu. Prý to tak Petr napsal v závěti. Prý chtěl, aby byla zabezpečená. Nikdo se mě nezeptal, co si o tom myslím. Nikdo mi nic nevysvětlil.

Jednou večer jsem přišla domů a slyšela jsem, jak se rodiče s Janou baví v obýváku.

„Jano, kdybys něco potřebovala…“ začala maminka.

„Děkuju,“ vzlykla Jana. „Je to pro mě hrozně těžké.“

„Víme,“ přidal se táta. „Ale jsme tu pro tebe.“

Stála jsem za dveřmi a poslouchala. Nikdy jsem neslyšela, že by někdo řekl: „Aleno, jsme tu pro tebe.“

Začala jsem být doma skoro neviditelná. Rodiče řešili jen Janu – jak jí pomoci s papíry, jak jí pomoct s hypotékou na dům, jak jí pomoct s malým Honzíkem. Já jsem byla ta teta na hlídání, když bylo potřeba. Ale když jsem jednou řekla, že bych ráda dostala aspoň Petrovu kytaru – tu starou španělku, na kterou mě učil hrát – maminka jen mávla rukou: „To už je teď Janina věc.“

Začala jsem chodit do práce dřív a vracela se později. V práci si všimli, že nejsem ve své kůži.

„Alčo, jsi v pohodě?“ zeptala se mě kolegyně Lenka jednoho rána u kafe.

„Ani ne,“ přiznala jsem poprvé nahlas. „Mám pocit, že pro svoji rodinu už nejsem důležitá.“

Lenka mě objala a řekla: „Někdy jsou lidi slepí k tomu, co mají před očima.“

Začala jsem si psát deník. Každý večer jsem si zapisovala vzpomínky na Petra – jak jsme spolu chodili na ryby do Labe u Poděbrad, jak jsme jednou utekli z domova na celý den jen proto, abychom mohli jíst zmrzlinu a koukat na vlaky. Tyhle vzpomínky mi nikdo nemohl vzít.

Jednou večer jsem si sedla s rodiči ke stolu.

„Chtěla bych si s vámi promluvit,“ začala jsem opatrně.

Maminka se na mě podívala přes brýle: „Co se děje?“

„Mám pocit, že jste na mě zapomněli,“ řekla jsem tiše. „Všechno řešíte jen s Janou. Já… já taky truchlím.“

Táta se zamračil: „Ale Aleno, vždyť jsi dospělá. Jana je sama s dítětem.“

„A já jsem sama bez bratra,“ odpověděla jsem ostřeji, než jsem chtěla.

Chvíli bylo ticho.

„Nevěděli jsme, že to tak cítíš,“ řekla maminka nakonec.

„Možná byste se měli víc ptát,“ odpověděla jsem a odešla do svého pokoje.

Od té doby se doma změnilo jen málo. Rodiče byli možná o něco vřelejší, ale pořád byla hlavní Jana a její potřeby. Já zůstala s krabicí fotek a pocitem neviditelnosti.

Někdy přemýšlím, jestli má cenu dál bojovat o místo v rodině, která mě přehlíží. Nebo jestli bych měla jít vlastní cestou a najít si nový domov někde jinde.

Co byste udělali vy? Má smysl bojovat o lásku těch, kteří vás nevidí? Nebo je lepší začít znovu jinde?