Vyhodila jsem manžela i tchány z bytu. Nelituji – konečně žiju podle sebe.

„Tak dost! Už ani slovo!“ vykřikla jsem, až se sklenička na stole rozklepala. Všichni tři – manžel Petr, jeho matka paní Novotná a otec pan Novotný – na mě zůstali zírat s otevřenou pusou. V tu chvíli jsem cítila, jak mi srdce buší až v krku, ale zároveň mě zaplavila vlna úlevy. Už jsem nemohla dál.

„Martino, co to zase je? Proč musíš dělat scény?“ ozvala se tchyně s tím svým povýšeným tónem, který mě vždycky dokázal rozčílit do běla. Petr jen seděl, díval se do stolu a mlčel. Jako vždycky, když šlo do tuhého.

„Protože už toho mám dost! Už roky se tady snažím, abyste byli spokojení, abych byla ta správná manželka a snacha. Ale co já? Kdy jste se naposledy někdo zeptal, jak se cítím já?“ hlas se mi třásl, ale tentokrát jsem to nevzdala.

Tchán si odkašlal: „Martino, tohle přece není způsob, jak řešit problémy v rodině.“

„A jaký je ten správný způsob? Mlčet a nechat si všechno líbit? Přesně to po mně chcete celou dobu!“

Vzpomínám si na všechny ty večery, kdy jsem seděla v kuchyni a snažila se připravit večeři přesně podle představ paní Novotné. Na všechny ty dny, kdy jsem musela poslouchat, jak bych měla lépe uklízet, lépe vychovávat děti (i když jsme žádné neměli), lépe se oblékat. Petr nikdy nic neřekl. Nikdy mě nepodpořil. Jen seděl a nechal mě v tom samotnou.

Ten večer byl poslední kapkou. Tchyně přišla neohlášeně, jako už tolikrát předtím, a začala reorganizovat skříně v ložnici. Když jsem jí řekla, že bych byla ráda, kdyby mi dala vědět předem, spustila: „To je snad i můj byt! Pomáhali jsme vám s hypotékou!“ A Petr? Jen pokrčil rameny: „Maminka to myslí dobře.“

V tu chvíli jsem věděla, že jestli něco neudělám teď, už nikdy to nezvládnu. „Chci, abyste odešli. Všichni tři. Teď hned.“

Ticho bylo tak husté, že by se dalo krájet. Tchyně zbledla: „Ty nás vyhazuješ?“

„Ano. A pokud Petr odejde s vámi, je to jeho volba.“

Petr se na mě konečně podíval. V očích měl strach i vztek. „To nemyslíš vážně.“

„Myslím. Už nemůžu dál žít v tomhle dusnu.“

Tchán si vzal kabát a beze slova odešel. Tchyně ještě chvíli stála ve dveřích a pak pronesla: „Jednou toho budeš litovat.“

Petr zůstal stát uprostřed obýváku. „Martino…“

„Jestli mě máš aspoň trochu rád, pochopíš to. Ale já už takhle dál nemůžu.“

Nakonec odešel i on.

Když za nimi zapadly dveře, rozbrečela jsem se tak, jak už dlouho ne. Bylo to jako když ze mě spadne těžký kámen. Celý byt byl najednou tichý – žádné výčitky, žádné rady, žádné pohledy plné odsudků.

První noc sama byla zvláštní. Seděla jsem u okna s hrnkem čaje a dívala se na světla Prahy pod sebou. Hlavou mi běžely všechny ty roky – svatba na radnici v Nuslích, první společný byt na Jižním Městě, nekonečné návštěvy Novotných každou neděli… A já pořád jen ustupovala.

Druhý den ráno jsem šla do práce s hlavou vztyčenou. Kolegové si všimli změny – byla jsem klidnější, usmívala jsem se víc než obvykle. Kamarádka Jana mě pozvala na víno a já jí všechno vyprávěla.

„Ty jsi fakt dobrá,“ řekla uznale. „Já bych na to nikdy neměla odvahu.“

„Já ji taky dlouho neměla,“ přiznala jsem.

Začaly mi chodit zprávy od Petra – nejdřív prosby o návrat, pak výčitky a nakonec ticho. Tchyně mi poslala dlouhý e-mail plný urážek a obvinění. Ale já už byla rozhodnutá.

Začala jsem si užívat maličkosti – snídani v posteli, procházky po nábřeží bez spěchu, večery s knížkou místo hádek o tom, co je správné a co ne. Postupně jsem si uvědomovala, kolik věcí jsem dělala jen proto, abych někoho nezklamala.

Jednou večer mi Petr zavolal: „Martino, pojďme to ještě zkusit.“

„Ne,“ řekla jsem tiše. „Já už nechci žít život podle někoho jiného.“

Bylo to těžké rozhodnutí – rozvod není jednoduchý ani levný proces. Musela jsem čelit spoustě pomluv od příbuzných i sousedů. Ale poprvé v životě jsem měla pocit, že opravdu žiju svůj vlastní život.

Dnes mám malý byt na Vinohradech, novou práci a pár opravdových přátel kolem sebe. Občas mě přepadne smutek nebo strach z budoucnosti – ale už nikdy nechci zpátky do té klece očekávání a povinností.

Někdy si říkám: Kolik žen kolem nás žije jen proto, aby byly někomu po vůli? Kolik z nás má odvahu říct dost? Co byste udělali vy na mém místě?