Vyhodila jsem manželovu tetu z našeho domu – Byla jsem opravdu ta špatná?

„Tak tohle už opravdu přeháníš, Aleno!“ vyhrkla jsem, když mi potřetí během hodiny okomentovala, jak špatně vedu domácnost. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Venku pršelo, kapky bubnovaly na parapet, ale uvnitř našeho bytu bylo dusno jako nikdy předtím.

Alena, manželova teta, přijela z Německa po dlouhých deseti letech. Všichni jsme byli nervózní – hlavně já. Můj muž Petr mě ujišťoval, že je to jen na víkend, že Alena je sice svérázná, ale že to zvládneme. Jenže už první večer bylo jasné, že to nebude jednoduché.

„Víš, Petro, když jsem byla mladá, tak bych nikdy nenechala muže čekat na večeři,“ prohlásila Alena a významně se na mě podívala. Petr se snažil odvést řeč jinam, ale já cítila, jak se mi do očí derou slzy. Snažila jsem se být pohostinná – upekla jsem bábovku podle receptu jeho maminky, připravila jsem čisté povlečení a dokonce koupila Aleně její oblíbený čaj. Ale nic nebylo dost dobré.

Druhý den ráno jsem ji přistihla, jak prohrabuje naši lednici. „Tohle všechno je polotovar? Ty dneska už vůbec nevaříš? Co budeš dělat, až budete mít děti?“ ptala se hlasitě a já měla chuť utéct do ložnice a zamknout se tam. Petr byl v práci a já na všechno sama.

Odpoledne přišla další rána. Alena seděla v obýváku s mojí maminkou, která se zastavila na kávu. „Vaše dcera je hodná, ale měla by se víc snažit. Dneska mladé ženy vůbec nevědí, co je to rodina,“ řekla Alena s úsměvem, který mě bodl do srdce. Maminka jen rozpačitě mlčela.

Večer jsem si sedla k Petrovi na gauč a rozplakala se. „Já už to nezvládám. Ona mě pořád jen kritizuje. Připadám si jako neschopná,“ šeptala jsem. Petr mě objal a slíbil, že si s ní promluví.

Jenže další den bylo ještě hůř. Alena začala komentovat i náš vztah: „Petře, měl bys být přísnější. Dneska jsou muži moc měkcí.“ Pak se obrátila ke mně: „A ty bys měla být vděčnější za to, co máš.“

V tu chvíli mi praskly nervy. „Aleno, prosím tě, přestaň! Jsi u nás hostem a já už dál nesnesu tvoje urážky,“ řekla jsem roztřeseným hlasem. Alena se zasmála: „To je dneska ta mladá generace – žádná úcta ke starším.“

„To není o úctě! Ale o respektu! Já tě taky neurážím!“ vykřikla jsem. Petr stál mezi námi a nevěděl, co říct.

Alena si teatrálně povzdechla: „Tak dobře, když tu nejsem vítaná…“

„Nejsi,“ přerušila jsem ji tiše, ale rozhodně. „Prosím tě, sbal si věci.“

Bylo ticho. Petr vypadal zdrceně, ale nic neřekl. Alena si sbalila kufr a odešla bez rozloučení.

Celý večer jsme s Petrem mlčeli. On byl smutný – přece jen je to jeho rodina. Já byla rozpolcená mezi úlevou a výčitkami svědomí.

Druhý den mi volala tchyně: „Slyšela jsem, co se stalo. Alena je uražená na smrt! Jak jsi mohla?“

„Mami, ona mě pořád jen ponižovala…“ začala jsem vysvětlovat.

„To je prostě její povaha. Musíš být nad věcí,“ odpověděla tchyně.

Ale já už nechtěla být nad věcí. Už jsem nechtěla snášet urážky jen proto, že někdo je starší nebo příbuzný.

Petr mi později řekl: „Možná jsi to mohla vydržet ještě den…“

„A proč bych měla? Proč bych měla trpět ve vlastním domě?“ odpověděla jsem mu.

Od té doby je mezi mnou a částí Petrovy rodiny napětí. Někteří mě podporují, jiní mě odsuzují. Sama nevím – byla jsem příliš tvrdá? Nebo jsem konečně udělala něco správného pro sebe?

Každý večer si kladu otázku: Kde je hranice mezi úctou k rodině a respektem k sobě samé? Co byste udělali vy na mém místě?