Z hořkosti k odpuštění: Proč jsem se rozhodla pomoci manželově matce

„Proč bych jí měla pomáhat? Nikdy pro mě neudělala nic dobrého!“ vyhrkla jsem na Petra, když mi oznámil, že jeho matka potřebuje naši pomoc. Seděla jsem v kuchyni u stolu, ruce sevřené v pěst, a snažila se potlačit slzy. Petr stál opřený o dveře, tvář napjatou, oči sklopené. „Je to moje máma, Aleno. Nemůžeme ji nechat samotnou. Je po mrtvici, nemá nikoho jiného.“

Ta slova ve mně vyvolala vlnu vzteku i lítosti. Dvacet let jsem byla jeho ženou. Dvacet let jsem snášela její chladné pohledy, jedovaté poznámky a neustálé srovnávání s její dokonalou dcerou Janou. Když jsme si s Petrem pořídili byt na Jižním Městě, místo gratulace mi řekla: „Aspoň už nebudeš muset bydlet v tom tvém paneláku v Nuslích.“ Když se nám narodila dcera Klára, přišla na návštěvu až po třech týdnech a přinesla jen starý svetřík po Janě. Nikdy mě nepřijala.

A teď tu Petr stojí a chce, abych jí pomáhala? Vždyť ona by pro mě nehnula prstem! „A co Jana?“ zeptala jsem se ostře. „Ta je přece tvoje zlatíčko.“

Petr si povzdechl. „Jana je v Brně, má tři děti a práci. Máma nikoho jiného nemá.“

Mlčela jsem. V hlavě mi běžely vzpomínky na všechny ty rodinné oslavy, kde jsem byla jen do počtu. Na Vánoce, kdy mi pod stromeček dala levné ponožky a Janě parfém od Diora. Na chvíle, kdy mě před ostatními shazovala: „Alena neumí ani pořádně upéct bábovku.“

Ale pak jsem si vzpomněla na vlastní mámu. Jak byla nemocná a já u ní seděla celé noci v nemocnici na Karláku. Jak jsem jí držela ruku, když umírala. A jak mi tehdy tchyně ani nezavolala.

„Dobře,“ řekla jsem nakonec tiše. „Ale dělám to kvůli tobě, ne kvůli ní.“

První návštěva u tchyně byla jako vstup do cizího bytu. Všude ticho, jen tikot hodin a slabý zápach staroby. Ležela na gauči v obýváku, bledá a hubená, oči zarudlé od pláče. Když mě uviděla, stáhla se pod deku jako dítě.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem stroze.

„Nemusíš tu být,“ zamumlala.

„Petr mě požádal.“

Seděla jsem vedle ní a cítila v sobě směs odporu a soucitu. Byla zlomená, ale pořád to byla ta žena, která mě tolikrát ponížila.

Začala jsem jí vařit obědy, prát prádlo a uklízet. Každý den jsem tam strávila dvě hodiny po práci v knihovně na Smíchově. Klára mi doma vyčítala: „Proč tam pořád chodíš? Vždyť tě nikdy neměla ráda!“

„Někdo to udělat musí,“ odpověděla jsem unaveně.

Jednoho dne jsem přišla dřív a slyšela ji plakat do polštáře: „Proč mě moje vlastní dcera nechce? Proč mi Alena pomáhá?“ Zůstala jsem stát za dveřmi a poprvé pocítila něco jako lítost.

Začaly jsme spolu mluvit. Nejdřív o počasí, pak o Kláře a nakonec i o Petrově dětství. Jednou večer mi řekla: „Víš, Aleno… já jsem ti nikdy nebyla dobrou tchyní. Měla jsem strach, že mi vezmeš syna.“

Zůstala jsem zticha. Srdce mi bušilo až v krku.

„Byla jsem hloupá,“ pokračovala tiše. „Jana byla vždycky moje slabost… Ale ty jsi Petrovi dala domov.“

Poprvé za dvacet let mi řekla něco hezkého.

Začala jsem jí nosit knížky z knihovny a povídaly jsme si o starých filmech s Janem Werichem a Vlastou Burianem. Smála se mým historkám z práce a já jejím vzpomínkám na mládí v Českých Budějovicích.

Jednou večer přišla Jana z Brna na návštěvu. Seděla u stolu s mobilem v ruce a sotva zvedla oči od displeje. Tchyně se snažila navázat rozhovor: „Janičko, pamatuješ si na tu dovolenou v Krkonoších?“ Jana jen kývla: „Jo, mami… Hele, musím za chvíli jet.“

Když odešla, tchyně se rozplakala: „Myslela jsem si, že Jana bude ta, kdo se o mě postará… Ale ona nemá čas ani chuť.“

Pohladila jsem ji po ruce. „Někdy nás život překvapí,“ řekla jsem tiše.

Začaly jsme být skoro jako přítelkyně. Klára tomu nemohla uvěřit: „Ty si s ní fakt rozumíš?“ ptala se jednou večer doma.

„Možná jsme obě potřebovaly čas,“ odpověděla jsem.

Jednoho dne mi tchyně podala starou krabičku od bonbonů Orion: „To je pro tebe… Jsou tam rodinné fotky a dopisy od Petra z vojny.“

Otevřela jsem ji a ucítila zvláštní hřejivý pocit u srdce.

Když tchyně po roce zemřela, seděla jsem u její postele v nemocnici v Motole a držela ji za ruku stejně jako kdysi svou mámu. Těsně před smrtí mi zašeptala: „Děkuju ti, Aleno… Odpusť mi.“

Plakala jsem dlouho do noci. Ne kvůli ní, ale kvůli sobě – že jsem tolik let promarnila nenávistí místo toho, abychom si mohly být blíž.

Dnes už vím, že odpuštění není slabost, ale síla. Že někdy musíme překročit vlastní stín, abychom našli klid.

A tak se ptám vás ostatních: Kolik času ještě promarníme tím, že budeme držet křivdy v sobě? Není lepší někdy prostě odpustit – i když to bolí?