Z nemocnice pro jedno, domů se třemi: Příběh nečekaného otcovství

„To není možné… To přece nemůže být pravda!“ slyšel jsem sám sebe šeptat, zatímco jsem zíral na ultrazvukovou obrazovku. Lékařka, paní doktorka Novotná, se na mě podívala přes brýle a s jemným úsměvem pronesla: „Pane Dvořáku, opravdu tam vidím tři srdíčka. Budete tatínkem trojčat.“

Moje žena Jana ležela na lůžku, bledá a v šoku. Držel jsem ji za ruku a cítil, jak se jí třesou prsty. V hlavě mi vířily myšlenky: Jak to zvládneme? Máme malý byt v paneláku na Jižním Městě, sotva jsme si zvykli na život s pětiletým Matýskem. Teď máme čekat tři miminka najednou?

Cestou domů jsme mlčeli. V autě bylo ticho, jen rádio tiše hrálo nějakou starou písničku od Lucie. Jana najednou promluvila: „Honzo, co když to nezvládneme? Já… já mám strach.“

Položil jsem jí ruku na koleno. „Zvládneme to. Musíme. Jsme v tom spolu.“ Ale v duchu jsem si nebyl jistý vůbec ničím.

První týdny byly jako jízda na horské dráze. Zpráva o trojčatech se roznesla po celé rodině rychlostí blesku. Moje máma, paní Dvořáková, hned volala: „Honzo, to je požehnání! Ale jak to chcete utáhnout? Vždyť už teď máte plné ruce práce s Matýskem.“

Jana byla unavená, často plakala. Hormony s ní cloumaly a já se snažil být oporou, ale někdy jsem měl chuť utéct. V práci v kanceláři na Smíchově jsem byl duchem nepřítomný. Šéf mě jednou zavolal do své kanceláře: „Honzo, slyšel jsem, že čekáte trojčata. To je teda síla! Ale potřebuju tě tady stoprocentně.“

Cítil jsem tlak ze všech stran. Peníze, čas, únava… A do toho Matýsek začal žárlit. Jednou večer přišel za mnou do kuchyně a potichu řekl: „Tati, už mě nebudeš mít rád?“ Srdce mi puklo. Vzal jsem ho do náruče a slíbil mu, že ho budu mít vždycky nejradši na světě.

Porod přišel dřív, než jsme čekali. Jana začala mít bolesti ve 32. týdnu. V nemocnici Na Bulovce byl zmatek, lékaři pobíhali sem a tam. Držel jsem Janě ruku a ona křičela bolestí i strachem. „Honzo, co když to nezvládnu?“ šeptala mezi kontrakcemi.

„Janičko, jsi ta nejsilnější žena, jakou znám,“ opakoval jsem jí pořád dokola.

A pak to přišlo – nejdřív malá Eliška, pak Tomášek a nakonec Anička. Všichni tři byli drobní, museli do inkubátoru. Viděl jsem je jen na pár vteřin – tři malá uzlíčky zabalené v bílých plenách.

Dny v nemocnici byly nekonečné. Jana byla vyčerpaná a já pendloval mezi domovem a porodnicí. Matýsek doma plakal a ptal se, kdy už přijde maminka a kdy uvidí sourozence.

Po dvou týdnech nás konečně pustili domů – já nesl dvě autosedačky a sestřička mi podala třetí. Lidé na chodbě se zastavovali a koukali na nás jako na zjevení.

První noc doma byla peklo. Tři miminka plakala střídavě i najednou, Jana neměla sílu vstát z postele a já běhal od jednoho k druhému jako šílenec. Ráno jsem seděl v kuchyni s hlavou v dlaních a přemýšlel, jestli tohle někdy skončí.

Začaly hádky s Janou. Byla podrážděná, vyčerpaná a občas mi vyčetla každou maličkost: „Ty jsi v práci celý den! Já tu všechno táhnu sama!“ Já zase cítil křivdu – vždyť se snažím! Ale někdy už mi docházely síly.

Jednou večer jsme seděli u stolu a mlčeli. Najednou Jana propukla v pláč: „Já už nemůžu… Honzo, bojím se, že to pokazím…“

Objal jsem ji a oba jsme plakali. Byli jsme na dně.

Ale pak přišla pomoc – moje sestra Lenka nabídla hlídání Matýska, tchyně začala vařit obědy do krabiček a sousedka paní Hrdličková nám nosila domácí koláče. Pomalu jsme se učili žít v novém režimu – každé dítě mělo svůj čas krmení, koupání i spánku.

Matýsek si nakonec sourozence zamiloval. Každé ráno běžel k postýlkám a zpíval jim písničky z mateřské školy.

Dnes je to půl roku od chvíle, kdy jsme si domů přivezli tři miminka místo jednoho. Jsme unavení, někdy zoufalí, ale taky šťastní jako nikdy předtím.

Někdy večer sedím u postýlek a dívám se na všechny čtyři děti – Matýska, Elišku, Tomáška i Aničku – a ptám se sám sebe: Jak moc může člověk milovat? A kde se v nás bere síla jít dál i ve chvílích, kdy už nemůžeme? Co byste dělali vy na mém místě?