Za cenu snu: Příběh jedné české matky samoživitelky

„Lucie, ty ses úplně zbláznila! Vždyť už jedno dítě máš a sama to sotva zvládáš. Proč si chceš přidělávat další starosti?“ slyšela jsem hlas své matky, když jsem jí oznámila, že jsem se rozhodla investovat všechny své úspory do umělého oplodnění. Stála jsem v kuchyni našeho malého bytu v Brně, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Malý Honzík si v obýváku stavěl z lega věž, netušíc, že se jeho svět možná brzy změní.

Vždycky jsem toužila po velké rodině. Když mě před čtyřmi lety opustil Petr, Honzíkův otec, zůstala jsem na všechno sama. Bylo to těžké – nejen finančně, ale i psychicky. Každý večer jsem usínala s pocitem prázdnoty a touhou po dalším dítěti. Věděla jsem, že čas běží a šance se tenčí. Když mi gynekoložka řekla, že mám endometriózu a pokud chci ještě dítě, měla bych jednat rychle, rozhodla jsem se. I když to znamenalo riskovat všechno.

„Mami, proč pláčeš?“ přišel za mnou Honzík a objal mě kolem pasu. „To nic, broučku. Jenom jsem unavená,“ zalhala jsem. Ale uvnitř mě svíral strach – co když to nevyjde? Co když přijdu o všechny peníze a zůstanu sama s pocitem selhání?

Začala jsem šetřit každou korunu. Omezila jsem kávu v kavárně, nové oblečení i výlety. Pracovala jsem jako účetní na poloviční úvazek a po večerech ještě překládala texty z němčiny. Každý měsíc jsem si odkládala stranou pár tisícovek. Když jsem konečně měla potřebných 1 200 000 korun na několik cyklů IVF, byla jsem vyčerpaná, ale odhodlaná.

První návštěva kliniky byla jako vstup do jiného světa – bílé stěny, usměvavé sestřičky a ceník služeb, ze kterého se mi zatočila hlava. „Sama? Bez partnera?“ ptal se mě lékař s mírným úsměvem. „Ano,“ odpověděla jsem pevně. „Vím, co dělám.“

Následovaly týdny vyšetření, hormonálních injekcí a čekání. Každý den jsem si píchala injekce do břicha a modlila se, aby to tentokrát vyšlo. Honzík si začal všímat mé únavy. „Mami, jsi nemocná?“ ptal se starostlivě. „Ne, jenom trochu unavená,“ opakovala jsem.

První pokus nevyšel. Ani druhý. Po třetím cyklu už mi na účtu zbývalo jen pár desítek tisíc a v srdci narůstala panika. „Možná bych to měla vzdát,“ svěřila jsem se kamarádce Janě u vína na balkoně. „Lucie, ty jsi bojovnice. Jestli to opravdu chceš, nevzdávej to,“ povzbuzovala mě.

Čtvrtý pokus byl poslední. Seděla jsem v čekárně kliniky a v ruce svírala talisman – malého plyšového medvídka, kterého mi Honzík dal pro štěstí. Když mi lékařka po dvou týdnech volala s výsledkem, málem jsem upustila telefon: „Lucie, jste těhotná.“

Rozplakala jsem se štěstím i úlevou. Ale radost rychle vystřídaly obavy – jak to zvládnu? Peníze byly pryč, čekalo mě několik měsíců na nemocenské a Honzík potřeboval novou bundu na zimu. Matka mi dál vyčítala moje rozhodnutí: „Co budeš dělat, až ti dojdou peníze? Dítě potřebuje otce!“

Odpověděla jsem jí popravdě: „Radši budu chudá a šťastná než bohatá a sama.“ Ale někdy v noci mě přepadaly pochybnosti – co když má pravdu? Co když svým dětem nedokážu dát všechno, co potřebují?

Těhotenství nebylo jednoduché – nevolnosti, únava a strach z budoucnosti mě provázely každý den. Honzík byl ale úžasný – hladil mi břicho a povídal si s miminkem: „Ahoj sestřičko nebo bratříčku!“

Porod byl těžký, ale když mi položili malou Aničku do náruče, věděla jsem, že všechno stálo za to. Držela jsem ji v náručí a slíbila jí i Honzíkovi, že udělám všechno pro jejich štěstí.

Dnes je Aničce půl roku a já pořád bojuji – s penězi, únavou i předsudky okolí. Ale když vidím své děti spát vedle sebe, vím, že bych neměnila.

Někdy si ale kladu otázku: Udělala bych to znovu? Nebo bych měla raději žít klidnější život bez tolika obětí? Co byste udělali vy na mém místě?