Za kostelními dveřmi: Pravda, která bolí

„Zase jdeš do kostela?“ zeptala jsem se, když si Petr už po několikáté v týdnu navlékal kabát a nervózně hledal klíče. Bylo přesně 17:30, jako každý den poslední měsíc. „Ano, dneska je mše za nemocné,“ odpověděl bez očního kontaktu a rychle zmizel za dveřmi. Zůstala jsem stát v předsíni s podivným pocitem v žaludku. Nikdy nebyl zvlášť věřící. Vždycky říkal, že kostel je pro babičky a že Bůh by měl být hlavně v člověku. Ale teď? Najednou modlitby, svíčky, zpovědi…

Začalo to nevinně. O Velikonocích se Petr rozmluvil o víře. „Víš, něco mě tíží. Mám pocit, že potřebuju očistu,“ řekl mi jednou večer, když jsme seděli u televize. Přikývla jsem, protože jsem si myslela, že je to jen další fáze krize středního věku. Vždyť už mu bylo padesát dva a poslední dobou byl často zamyšlený, podrážděný, někdy až lítostivý. „To přejde,“ říkala jsem si v duchu.

Jenže nepřešlo. Naopak. Každý den ve stejnou dobu odcházel z domu a vracel se až po hodině a půl. Když jsem se ptala, co se děje, odpovídal vyhýbavě nebo mě odbyl polibkem na čelo. „Neboj se o mě, všechno je v pořádku,“ říkal s úsměvem, který mi připadal čím dál falešnější.

Jednoho dne jsem šla do kuchyně a slyšela jsem, jak Petr šeptá do telefonu: „Neboj se, dneska přijdu. Jako vždycky.“ Ztuhla jsem. S kým mluví? S farářem? S kamarádem? Nebo…? V hlavě mi začaly vířit myšlenky. Od té chvíle jsem nemohla spát.

Začala jsem si všímat detailů. Nová košile, kterou si koupil „jen tak“. Parfém, který nikdy předtím nepoužíval. A hlavně – jeho mobil byl najednou pořád zamčený a nikdy ho nenechal bez dozoru.

Jednoho odpoledne jsem se rozhodla zjistit pravdu. Oblékla jsem si kabát a vyrazila za ním do kostela svatého Václava na náměstí. Srdce mi bušilo až v krku. Vešla jsem dovnitř – bylo tam jen pár starších žen a pan farář u oltáře. Po Petrovi ani stopy.

Vyšla jsem ven a rozhlížela se kolem. Najednou jsem ho zahlédla – stál opodál u lavičky pod kaštanem s nějakou ženou. Smáli se spolu a Petr jí něžně položil ruku na rameno. Zatajila jsem dech. Byla to Jana Novotná, jeho kolegyně z práce, o které občas mluvil s obdivem.

Zůstala jsem stát jako přikovaná a sledovala je z dálky. Po chvíli odešli spolu směrem k parku. Slzy mi tekly po tváři a já nevěděla, jestli mám běžet za nimi, nebo se prostě rozpadnout na místě.

Večer přišel domů jako by nic. „Jak bylo na mši?“ zeptala jsem se tiše. „Dneska to bylo zvlášť silné,“ odpověděl a políbil mě na tvář. Cítila jsem na sobě vůni jejího parfému.

Další dny byly jako zlý sen. Petr pokračoval ve svých „návštěvách kostela“ a já předstírala, že nic nevím. Uvnitř mě ale všechno bolelo. Přemýšlela jsem, kde se stala chyba. Byla jsem špatná manželka? Nedávala jsem mu dost lásky? Nebo prostě jen zestárl a potřeboval nový impuls?

Jednoho večera jsem to nevydržela a vybuchla: „Přestaň mi lhát! Vím, že nechodíš do kostela! Viděla jsem tě s Janou!“ Petr zbledl a dlouho mlčel. Pak si sedl ke stolu a složil hlavu do dlaní.

„Promiň… Nechtěl jsem ti ublížit,“ zašeptal nakonec. „Nevím, co se to se mnou děje. Cítím se prázdný… Jana mi rozumí, poslouchá mě… S tebou je všechno jen rutina.“

Ta slova mě bodla jako nůž do srdce. „A co já? Myslíš, že já necítím prázdno? Že mě nebolelo sledovat tě, jak mizíš každý den z domu?“ křičela jsem skrz slzy.

Následující týdny byly plné ticha a napětí. Petr spal na gauči v obýváku, já v ložnici sama. Doma panovala ledová atmosféra – i naše dcera Klára si toho všimla a začala být uzavřená.

Jednou večer přišla Klára za mnou do ložnice: „Mami, proč jste s tátou pořád naštvaní? Udělala jsi něco špatného?“ Objala jsem ji a rozplakala se ještě víc.

Po několika týdnech jsme si s Petrem sedli ke stolu a začali mluvit – poprvé upřímně po letech. Řekl mi o svých pocitech osamění, o tom, jak se bál stárnutí i smrti, jak mu Jana připomněla mladost a naději.

Já mu řekla o své bolesti, o tom, jak moc mě zradil a jak těžké je mu znovu věřit.

Nakonec jsme se rozhodli dát si čas – Petr odešel na čas k matce do Říčan a já zůstala s Klárou sama doma v Praze.

Každý den přemýšlím: Dá se ještě zachránit vztah po takové zradě? Nebo je lepší začít znovu sama? Co byste udělali vy na mém místě?