Za zavřenými dveřmi: Když můj muž zmizel a já zůstala sama

„Proč už se mnou nemluvíš?“ vyhrkla jsem jednou večer, když jsme seděli naproti sobě u kuchyňského stolu. Petr zvedl oči od mobilu, na vteřinu se na mě podíval, ale pak jen pokrčil rameny a vrátil se k obrazovce. V tu chvíli jsem měla pocit, že sedím naproti cizímu člověku.

Ještě před pár lety jsme spolu dokázali mluvit celé hodiny. Smáli jsme se, plánovali výlety, hádali se o blbostech. Teď? Teď jsme spolu žili jako dva spolubydlící, kteří si jen předávají informace o dětech a nákupech. Náš dům v Hostivaři byl plný ticha, které mě dusilo víc než jakýkoli křik.

Pamatuju si, jak jsem kdysi snila o velké rodině. Chtěla jsem být tou mámou, která peče bábovky a má vždycky uklizeno. Jenže realita byla jiná. Dvě děti, práce na poloviční úvazek v knihovně, věčné honění času a Petr, který se mi vzdaloval každým dnem. Když přišel domů z práce, byl unavený, podrážděný a zavřený do sebe. „Mám toho dost v práci,“ říkal pořád dokola. Ale já měla pocit, že už nejsem jeho opora, spíš jen další povinnost.

Jednoho večera jsem zaslechla, jak si naše dcera Anička povídá s kamarádkou přes telefon: „Táta je pořád naštvanej nebo pryč. Máma je smutná.“ Zastavila jsem se na chodbě a cítila, jak mi stékají slzy po tváři. Co jsem to dopustila? Jak jsme se sem dostali?

Začala jsem hledat chybu v sobě. Možná jsem moc unavená, možná málo atraktivní. Možná jsem měla být víc trpělivá. Ale čím víc jsem se snažila být dokonalou manželkou a mámou, tím víc jsem se ztrácela sama sobě. Přestala jsem chodit na jógu, přestala jsem číst knihy, které mě bavily. Všechno bylo podřízené rodině – nebo spíš tomu, co z ní zbylo.

Jednou v noci jsem nemohla spát. Petr vedle mě tiše oddychoval a já zírala do stropu. V hlavě mi běžely všechny naše hádky i tichá odcizení. Vzpomněla jsem si na naši svatbu v kostele na Vyšehradě, na to, jak jsme si slibovali lásku v dobrém i zlém. Kde je teď ta láska? Proč mám pocit, že jsem na všechno sama?

Začala jsem si psát deník. Potřebovala jsem někde ventilovat bolest a frustraci. „Dneska jsme se zase pohádali kvůli blbosti – chleba byl tvrdý a Petr řekl, že neumím ani nakoupit,“ psala jsem jednou večer. „Ale nejvíc mě bolí to ticho potom.“

Moje máma mi jednou řekla: „V každém manželství přijde chvíle, kdy si musíš vybrat – buď to vzdáš, nebo začneš bojovat.“ Ale jak bojovat s někým, kdo už dávno rezignoval? Petr byl fyzicky doma, ale duchem úplně jinde. Někdy jsem měla pocit, že čekám na něco, co nikdy nepřijde – na jeho návrat zpátky ke mně.

Jednoho dne přišel domů později než obvykle. Děti už spaly a já seděla v kuchyni s hrnkem čaje. „Můžeme si promluvit?“ zeptala jsem se tiše. Petr si sedl naproti mně a dlouho mlčel.

„Nevím, co ti mám říct,“ začal nakonec. „Jsem unavenej ze všeho. Z práce, z domova… Mám pocit, že nic nemá smysl.“

„A co my? Máme ještě smysl?“ zeptala jsem se s nadějí i strachem zároveň.

Petr jen pokrčil rameny a sklopil oči. „Nevím,“ zašeptal.

V tu chvíli jsem pochopila, že čekat na změnu nestačí. Že musím začít u sebe. Druhý den ráno jsem vstala dřív než obvykle a šla si zaběhat do parku. Po dlouhé době jsem cítila vlastní dech a tlukot srdce. Začala jsem znovu chodit na jógu a přihlásila se do kurzu malování. Děti byly překvapené – „Mami, ty jsi dneska nějaká jiná!“ smála se Anička.

Petr si změny všiml až po pár týdnech. „Kam pořád chodíš?“ ptal se podezíravě.

„Začala jsem dělat něco pro sebe,“ odpověděla jsem klidněji než kdy dřív.

Mezi námi bylo pořád ticho, ale už mě tolik nebolelo. Začala jsem chápat, že nemůžu zachránit vztah sama – že musíme chtít oba. Někdy večer sedíme mlčky vedle sebe a já přemýšlím: Má ještě cenu bojovat? Nebo je lepší pustit toho druhého dál?

Možná nejsem jediná žena v Česku, která tohle prožívá. Možná je nás víc – těch, co žijí ve vztahu plném samoty a ticha.

Někdy si říkám: Je lepší být sama ve dvou nebo opravdu sama? Co byste udělali vy na mém místě?