Za zdí: Kde končí tolerance a začíná boj o vlastní klid

„To už je vážně moc! Slyšíš to, Lucie?“ Petr stál u dveří našeho bytu, zatínal pěsti a zpoza dveří se znovu ozývaly dunivé rány a hlasitý smích. Byla sobota večer, deset hodin, a sousedé nad námi pořádali další ze svých hlučných večírků. Byli jsme v novém bytě v Brně teprve tři měsíce, ale už jsem měla pocit, že tu žijeme roky – roky plné napětí, nevyspání a hádek.

„Zkusím jim ještě jednou napsat,“ zašeptala jsem, i když jsem věděla, že to bude marné. Sousedka Jana mi na poslední zprávu odpověděla jen smajlíkem. Petr se na mě podíval s výčitkou: „Tohle už není normální. Měli bychom si stěžovat na SVJ.“

V tu chvíli jsem si vzpomněla na naši první prohlídku bytu. Slunce svítilo do oken, všude voněly nové podlahy a já si představovala, jak tu začneme nový život. Po letech v podnájmech jsme konečně měli něco svého. Ale už první týden se ukázalo, že realita je jiná. Nad námi žila parta mladých lidí – Jana, její přítel Tomáš a jejich kamarádi. Každý pátek a sobotu se z jejich bytu ozývala hudba, smích a někdy i hádky.

Nejhorší bylo, že jsem se začala bát chodit po chodbě. Jednou jsem potkala Janu u výtahu. „Ahoj, Lucie! Snad vás moc nerušíme,“ řekla s úsměvem, který byl až příliš sladký. „Občas máme návštěvy, ale vždycky to skončí do půlnoci.“ Lhala mi do očí. Věděla jsem to. Ale co jsem měla dělat? Nechtěla jsem být ta protivná sousedka.

Petr byl jiný. „Musíme si stát za svým! Máme právo na klid!“ opakoval pořád dokola. Ale čím víc tlačil na řešení, tím víc jsme se hádali i my dva. Jednou v noci jsem se rozplakala: „Já už to nezvládám! Každý den se bojím, co zase bude.“ Petr mě objal, ale cítila jsem mezi námi napětí.

Jednoho dne přišla další rána. Dostali jsme anonymní dopis do schránky: „Přestaňte bonzovat na sousedy! Nikdo vás tu nechce.“ Třásly se mi ruce, když jsem ho četla. Kdo to mohl být? Jana? Tomáš? Někdo další z domu?

Začala jsem se uzavírat do sebe. Přestala jsem chodit na společné schůze SVJ, vyhýbala jsem se sousedům na chodbě. Petr byl čím dál víc podrážděný. „Tohle není život! Měli bychom se odstěhovat,“ navrhl jednou večer.

„A kam? Všude budou nějací sousedé,“ namítla jsem zoufale.

Jednoho večera jsme seděli u stolu a mlčeli. Najednou někdo zazvonil. Otevřela jsem dveře – stála tam starší paní Novotná z vedlejšího bytu. „Lucie, mohu na chvíli dál?“ zeptala se tiše.

Uvařila jsem jí čaj a ona začala vyprávět: „Víte, já tu žiju už třicet let. Zažila jsem tu dobré i špatné časy. Ale nikdy nebylo tak dusno jako teď. Lidé si závidí, pomlouvají se… A mladí nahoře? Ti si myslí, že jim patří svět.“

Povzdechla si a podívala se mi do očí: „Nesmíte to vzdát. Musíte si chránit svůj domov. Ale taky nezapomeňte – někdy je lepší hledat cestu k dohodě než k válce.“

Její slova mi zněla v hlavě ještě dlouho poté. Další den jsem napsala Janě zprávu: „Můžeme si promluvit? Ráda bych našla řešení.“ Odpověď přišla až večer: „Přijďte zítra v šest.“

S třesoucíma rukama jsem šla k nim do bytu. Jana mě přivítala s úsměvem, ale Tomáš seděl na gauči s otráveným výrazem. „Tak co chcete?“ zeptal se bez obalu.

„Chci jen klid,“ řekla jsem tiše. „Nechci vám kazit život, ale my už to nezvládáme.“

Jana pokrčila rameny: „My taky nechceme být za špatné sousedy. Ale máme právo se bavit.“

„A my máme právo spát,“ vložila jsem se do toho.

Po hodině rozhovoru jsme se domluvili – budou končit ve dvanáct a hlasitější akce budou hlásit předem. Nebyla to ideální dohoda, ale aspoň něco.

Když jsem se vrátila domů, Petr nevěřil vlastním uším: „To myslíš vážně? Myslíš, že to dodrží?“

Nevěděla jsem. Ale aspoň jsme udělali krok vpřed.

Další týdny byly lepší – ne dokonalé, ale lepší. Občas jsme slyšeli hudbu, ale už ne tak často a ne tak dlouho. Petr byl pořád nespokojený, já byla unavená z věčného napětí.

Jednoho dne jsme seděli na balkoně a dívali se na západ slunce nad Brnem. „Myslíš, že jsme udělali dobře?“ zeptal se Petr tiše.

Podívala jsem se na něj a přemýšlela: Kde je ta hranice mezi tolerancí a ochranou vlastního klidu? Máme bojovat za své právo na ticho za každou cenu? Nebo je lepší někdy ustoupit a hledat kompromis?

Co byste udělali vy? Kde byste vy sami stanovili hranici mezi snahou vycházet s ostatními a ochranou vlastního štěstí?