Železná maska Moniky: Příběh neviditelných bojů
„Moniko, už zase jsi přišla pozdě! Myslíš si, že když jsi ředitelka, můžeš si dělat, co chceš?“ ozvalo se za mnou, sotva jsem ráno vstoupila do kanceláře. Hlas patřil Petře, mé asistentce, která se mnou pracuje už osm let. V očích měla strach, ale i špetku vzdoru. Věděla jsem, že za mnou stojí celý tým – všichni čekali na mé rozhodnutí ohledně propouštění. Vzduch byl hustý napětím.
„Petro, připravte mi seznam zaměstnanců, kteří mají nejhorší výsledky. Dnes to musíme vyřešit,“ odpověděla jsem chladně a zavřela za sebou dveře své kanceláře. Věděla jsem, že za nimi zůstává šepot a možná i slzy. Ale já si nemohla dovolit slabost. Ne teď.
Sedla jsem si ke stolu a zadívala se na fotku své rodiny. Táta v montérkách, máma s unavenýma očima a já – malá holka s copánky, která věřila, že jednou změní svět. Vyrůstala jsem v paneláku na okraji Ostravy. Táta pil a často křičel. Máma dělala dvě práce, aby nás uživila. Když jsem dostala jedničku, táta jen mávl rukou: „To je tvoje povinnost.“ Když jsem přišla domů později kvůli kroužku, dostala jsem facku.
Moje dětství bylo plné strachu a ticha. Naučila jsem se neplakat. Naučila jsem se být silná. A hlavně – nikdy neukazovat slabost.
„Moni, proč jsi taková?“ zeptala se mě jednou sestra Jana, když jsme byly na pohřbu mámy. „Všichni tě mají za ledovou královnu. Ale já vím, že jsi jiná.“
Tehdy jsem jí nedokázala odpovědět. Možná proto, že jsem sama nevěděla, kde končí maska a kde začínám já.
Telefon mě vytrhl ze vzpomínek. „Moniko, máme problém s klientem z Brna. Hrozí, že vypoví smlouvu,“ hlásil obchodní ředitel Tomáš.
„Zařiďte schůzku dnes odpoledne. Ať přijde i právník,“ rozhodla jsem bez zaváhání.
Všichni čekali, že budu mít řešení. Že budu ta neochvějná Monika, která nikdy nezaváhá. Ale uvnitř mě svíral strach – co když tentokrát selžu? Co když přijdu o všechno, co jsem tak těžce vybudovala?
Po schůzce jsem se zavřela na toaletě a poprvé po letech mi stekla slza po tváři. „Musíš vydržet,“ šeptala jsem sama sobě do zrcadla. „Nesmíš být slabá.“
Večer jsem přijela domů do prázdného bytu. Na stole ležel dopis od Jany: „Moni, ozvi se mi. Chybíš mi.“
Vzala jsem telefon a vytočila její číslo.
„Ahoj…“ ozvalo se na druhé straně.
„Jano… promiň… já… nevím, jak být jiná,“ vyhrkla jsem.
„Já nechci, abys byla jiná. Jen chci vědět, že jsi pořád moje sestra,“ odpověděla tiše.
Dlouho jsme mlčely. Pak jsme si povídaly o mámě, o dětství, o tom, jak nás poznamenalo.
Druhý den v práci jsem svolala tým.
„Vím, že mě mnozí z vás považují za tvrdou a necitlivou. Ale věřte mi – každý den bojuji nejen za firmu, ale i sama se sebou. Chci vás požádat o jediné: buďme k sobě upřímní. Nechci už dál nosit masku.“
Nastalo ticho. Pak se ozvala Petra: „Moniko… děkujeme.“
Možná poprvé v životě jsem pocítila úlevu. Možná poprvé jsem byla opravdu sama sebou.
Dnes vím, že železná maska mě chránila před bolestí světa – ale zároveň mě oddělovala od lidí, které mám ráda.
A tak se ptám: Kolik z nás nosí podobnou masku? A kdy ji konečně sundáme?