Život ve stínu tyrana – Příběh české snachy

„Tohle je můj dům a tady platí moje pravidla!“ zařval pan Vávra tak hlasitě, až se skleničky v kredenci zachvěly. Stála jsem v kuchyni s utěrkou v ruce, srdce mi bušilo až v krku a v očích mě pálily slzy. Můj muž Petr stál mezi námi, ale ani tentokrát se mě nezastal. Jen sklopil oči a tiše řekl: „Tati, prosím tě…“

Nikdy jsem si nemyslela, že skončím takhle. Když jsme s Petrem plánovali společný život, snila jsem o malém bytě na Žižkově, o nedělních procházkách a o dětech, které budou běhat po parku. Jenže pak přišla pandemie, Petr přišel o práci a já s mým polovičním úvazkem v knihovně jsme na nájem prostě neměli. A tak jsme přijali nabídku jeho otce – přestěhovat se do jeho starého domu na okraji Prahy.

První dny byly zvláštní, ale ještě snesitelné. Pan Vávra byl vdovec, žil sám a zpočátku se zdálo, že je rád za společnost. Ale brzy se ukázalo, že jeho pohostinnost má své hranice. Každý den měl připomínky k tomu, jak vařím („U nás doma se guláš nikdy neředil vodou!“), jak uklízím („Tohle by tvoje tchyně nikdy nenechala!“), jak mluvím („Měla bys být vděčnější, že tu můžeš být!“). Petr se snažil udržet klid, ale čím víc se snažil vyhýbat konfliktům, tím víc jsem byla v tom sama.

Jednoho večera jsem seděla na posteli a dívala se na spícího Petra. „Proč mi to děláš?“ šeptala jsem do tmy. „Proč mě necháváš samotnou?“ Odpovědí mi bylo jen jeho klidné oddechování. V tu chvíli jsem si připadala jako duch ve vlastním životě.

Začala jsem být nervózní z každého kroku po domě. Když jsem ráno vstala dřív, abych si mohla v klidu uvařit kávu, pan Vávra už seděl v kuchyni a sledoval mě pohledem, který říkal: „Zase jsi něco udělala špatně.“ Jednou jsem zapomněla koupit jeho oblíbený chléb a on mi to vyčetl před Petrem tak hlasitě, že jsem měla chuť utéct z domu jen v pyžamu.

Jednoho dne přišel Petr domů později než obvykle. Seděla jsem u stolu a snažila se soustředit na knihu, ale slova mi splývala před očima. Pan Vávra seděl naproti mně a mlčky mě pozoroval. Najednou řekl: „Víš, že jsi mi rozbila rodinu? Od té doby, co jsi tady, je všechno špatně.“

Zamrazilo mě. „To není pravda,“ zašeptala jsem.

„Ale je! Petr byl vždycky můj kluk. Teď je z něj hadr. Kvůli tobě!“

V tu chvíli ve mně něco prasklo. „Možná byste měl přemýšlet o tom, proč Petr nechce být doma,“ řekla jsem tiše, ale pevně.

Pan Vávra vyskočil ze židle. „Co sis to dovolila?!“

V tu chvíli vešel Petr do dveří. „Co se tu děje?“

„Nic,“ řekla jsem rychle a odešla do ložnice. Za dveřmi jsem se rozplakala tak tiše, jak jen to šlo.

Od té chvíle už nebylo cesty zpět. Pan Vávra byl ještě protivnější a Petr byl čím dál víc uzavřený do sebe. Přestali jsme spolu mluvit o čemkoli jiném než o tom, co je potřeba koupit nebo zařídit. Cítila jsem se jako služka ve vlastním životě.

Jednou večer jsem zaslechla Petra a jeho otce hádat se v kuchyni. „Tati, už toho nech! Lucie není tvoje služka!“

„Tak ať si najde práci a odstěhuje se! Já vás tady živit nebudu!“

„My nechceme tvoje peníze! Jen trochu klidu!“

Bylo to poprvé, co jsem slyšela Petra zvýšit hlas na svého otce. Ale místo úlevy jsem cítila jen větší tíhu – věděla jsem, že tohle nemůže dobře dopadnout.

Začala jsem hledat práci na plný úvazek. Bylo to těžké – knihovny zavíraly, všude brali jen brigádníky nebo nabízeli směšné peníze. Ale jednoho dne mi zavolali z malé soukromé školy na Smíchově – potřebovali knihovnici na poloviční úvazek s možností rozšíření. Přijala jsem to hned.

Když jsem to oznámila doma, pan Vávra jen mávl rukou: „Aspoň budeš konečně něco platná.“ Petr mě objal a poprvé po dlouhé době mi zašeptal do ucha: „Jsem na tebe pyšný.“

Začali jsme šetřit každou korunu. Po půl roce jsme si našli malý podnájem v paneláku na Jižním Městě. Stěhování bylo hektické – pan Vávra nám ani nepomohl s kufry. Když jsme odcházeli, jen zavrčel: „Stejně se vrátíte.“

Ale my jsme se nevrátili.

První noc v novém bytě jsme seděli na zemi mezi krabicemi a jedli pizzu z krabice. Petr mě vzal za ruku: „Promiň, že jsem tě nechal v tom samotnou.“

Podívala jsem se mu do očí: „Nejsi jediný, kdo se musel naučit říct dost.“

Dnes už vím, že někdy je největší odvaha odejít od toho, co nám ubližuje – i když je to rodina. Ale ptám se sama sebe: Kolik žen ještě žije ve stínu něčího tyranství? A kde berou sílu odejít?