Zlatý zeť? Když rodinný byznys odhalí pravý charakter

„To snad nemyslíš vážně, Adame! Tady se nechodí do práce jen tak na oko!“ zakřičela jsem, když jsem ho už potřetí během týdne načapala, jak si v kanceláři hraje na mobilu místo toho, aby balil objednávky. Moje dcera Alice stála vedle něj, tvářila se provinile a já cítila, jak mi srdce buší až v krku. Tohle přece nemůže být pravda. Vždyť jsme jim dali šanci, kterou by si jiní mohli jen přát.

Všechno začalo před rokem, když se Alice provdala za Adama. Byli spolu už od vysoké školy, oba studovali ekonomii na VŠE a vypadali jako ideální pár. My s manželem Petrem jsme měli radost – konečně někdo, kdo rozumí číslům a možná nám jednou pomůže s naším internetovým obchodem s oblečením. Ten jsme rozjeli před deseti lety, když jsem přišla o práci v textilce a Petr měl dost svého šéfa v autoservisu. Začátky byly těžké, ale s příchodem pandemie se nám začalo dařit. Lidé nakupovali online jako nikdy předtím a my jsme najednou měli víc objednávek, než jsme zvládali.

Když Alice oznámila, že by ráda s Adamem pracovala u nás, byla jsem nadšená. „Aspoň budete mít jistotu a my trochu odpočinku,“ říkala jsem si. Jenže Adam měl od začátku zvláštní přístup. První měsíc chodil do práce pozdě, často si stěžoval na únavu a neustále mluvil o tom, jak by se daly věci dělat „efektivněji“. Jenže místo práce seděl u počítače a četl články o investování nebo sledoval videa na YouTube.

Jednou večer jsme s Petrem seděli u stolu a já se mu svěřila: „Mám pocit, že Adam si myslí, že když je teď součástí rodiny, všechno mu spadne do klína.“ Petr jen pokrčil rameny: „Možná potřebuje čas. Dej mu šanci.“

Jenže čas plynul a situace se nelepšila. Alice pracovala poctivě – balila balíky, odpovídala zákazníkům, dokonce navrhovala nové kolekce. Adam? Ten si stěžoval na bolest zad a navrhoval, že by mohl dělat „strategičtější úkoly“. Jednou přišel s nápadem na expanzi do Německa – bez znalosti jazyka i trhu. Když jsem mu vysvětlila, že to není tak jednoduché, urazil se a další den nepřišel vůbec.

Napětí mezi mnou a Adamem rostlo. Alice byla mezi dvěma mlýnskými kameny – chtěla být loajální k manželovi i k nám. Jednoho dne jsem ji našla plakat v šatně. „Mami, já už nevím, co mám dělat. Adam je doma protivný, říká, že ho podceňujete…“

Vzala jsem ji za ruku: „A co si myslíš ty?“

„Já… já chci pracovat tady. Baví mě to. Ale nechci přijít o Adama.“

Bylo mi jí líto. Věděla jsem, jaké to je snažit se zavděčit všem a nakonec být nešťastná.

Situace vyvrcholila jednoho pondělí ráno. Přišla jsem do skladu a našla Adama, jak spí na gauči v zasedačce. Vedle něj prázdná lahev od vína. „Tohle je poslední kapka!“ vykřikla jsem.

Odpoledne jsme svolali rodinnou poradu. Petr byl nervózní, Alice bledá a Adam se tvářil dotčeně.

„Adame,“ začala jsem opatrně, „mysleli jsme si, že nám pomůžeš posunout firmu dál. Ale místo toho máme pocit, že tě práce nezajímá.“

Adam se rozohnil: „Vy si myslíte, že když máte malý krámek s hadrama, tak jste podnikatelé století! Já mám větší ambice!“

Petr se nadechl: „A proč jsi tedy vůbec chtěl pracovat tady?“

Adam chvíli mlčel a pak vyhrkl: „Myslel jsem… že to bude jednodušší. Že už máte všechno zařízené a já budu jen řídit.“

Alice začala plakat. Já cítila vztek i smutek zároveň.

„Adame,“ řekla jsem tiše, „v tom případě pro tebe u nás místo není.“

Odešel ještě ten den. Alice zůstala – nejdřív byla zlomená, ale postupně se zvedla. Práce jí pomohla zapomenout na zklamání i bolest. Po pár měsících podala žádost o rozvod.

Dnes je z ní silnější žena. Naše firma funguje dál – možná ne tak rychle roste jako dřív, ale máme klid a důvěru jeden v druhého.

Někdy večer sedím u počítače a přemýšlím: Opravdu peníze a úspěch ukazují pravý charakter lidí? A kolik toho jsme ochotni obětovat pro rodinu – i když nás to bolí?