Zmizení mého syna: Pravda, která roztrhla naši rodinu

„Jste paní Novotná?“ ozvalo se za dveřmi, když jsem v pyžamu a s rozcuchanými vlasy otevřela. Přede mnou stála mladá žena, oči zarudlé od pláče, v ruce svírala pomačkaný kapesník. „Jsem… jsem snoubenka vašeho syna. Ale… on zmizel. Už dva týdny o něm nikdo nic neví.“

V tu chvíli se mi podlomila kolena. „Snoubenka?“ zopakovala jsem dutě, protože můj syn Petr mi nikdy o žádné dívce neřekl ani slovo. „Jak to myslíte, že zmizel?“

Dívka – představila se jako Klára – se rozplakala ještě víc. „Policie říká, že je to možná jen útěk. Ale já vím, že by mě neopustil. Prosím vás… pomozte mi ho najít.“

Pozvala jsem ji dál. Seděla na gauči v našem malém bytě na Žižkově, ruce se jí třásly a já jí nalévala čaj, i když jsem sama sotva držela konvici. V hlavě mi vířily myšlenky: Proč mi Petr nikdy neřekl o Kláře? Proč by odešel? A proč mám pocit, že mi něco uniká?

„Kdy jste ho viděla naposledy?“ zeptala jsem se.

Klára si utřela slzy. „Před dvěma týdny v pátek. Měli jsme jít na večeři, ale on nepřišel. Psala jsem mu, volala… nic. Pak mi volali z práce, že tam taky nebyl.“

Petr pracoval jako programátor v malé firmě na Vinohradech. Vždycky byl spolehlivý, nikdy se jen tak neztratil. Vzpomněla jsem si na poslední rozhovor s ním – byl podrážděný, odmítal mluvit o práci i o svém životě. Myslela jsem, že je to jen únava.

„Víte něco o jeho problémech? Měl dluhy? Někoho se bál?“ ptala jsem se zoufale.

Klára zavrtěla hlavou. „Byl poslední dobou nervózní. Říkal, že má pocit, že ho někdo sleduje. Ale myslela jsem, že přehání.“

Ten večer jsem nemohla spát. Prohlížela jsem Petrův pokoj – všechno bylo na svém místě, jen jeho oblíbený batoh chyběl. V šuplíku jsem našla dopis bez adresáta: „Odpusť mi všechno. Musím to udělat sám.“

Druhý den jsme s Klárou šly na policii. Policista nás vyslechl s ledovým klidem: „Dospělý muž může odejít kdykoli chce. Pokud nemáme důkaz o trestném činu…“

Cítila jsem vztek i bezmoc. Petr byl můj jediný syn – po smrti manžela jsme byli jen my dva. Vždycky jsme si byli blízcí, ale poslední rok se mezi nás vkradla vzdálenost. Často jsme se hádali kvůli jeho práci i tomu, že nechtěl mluvit o svých pocitech.

Klára u nás zůstala přes noc. Seděly jsme spolu v kuchyni a ona mi ukazovala fotky z mobilu – Petr a ona na výletě v Českém ráji, Petr s úsměvem, který už jsem dlouho neviděla.

„Proč jste mi nikdy neřekli o svatbě?“ zeptala jsem se tiše.

Klára sklopila oči. „Petr říkal, že s vámi má složitý vztah. Že vás nechce zatěžovat.“

To mě bodlo u srdce. Byla jsem opravdu tak špatná matka? Nebo měl Petr tajemství, která přede mnou skrýval?

Začaly jsme pátrat samy – volaly jsme jeho kamarádům, kolegům z práce. Nikdo nic nevěděl nebo nechtěl říct. Jen jeden kolega, Honza, naznačil: „Petr měl poslední dobou problémy s jedním klientem. Něco mu vyhrožoval.“

Klára byla odhodlaná najít pravdu za každou cenu. Já se ale začala bát – co když Petr opravdu utekl kvůli něčemu hroznému? Co když ho někdo vydíral?

Jednoho večera mi přišla anonymní SMS: „Nechte to být. Jinak to odnese i vaše rodina.“ Ruce se mi rozklepaly tak, že jsem málem upustila telefon.

Kláře jsem to nejdřív nechtěla říct, ale poznala na mně strach. „Musíme to nahlásit,“ řekla rozhodně.

Policie tentokrát začala brát věc vážněji – prověřovali klienta jménem Marek Dvořák, který měl s Petrem spory ohledně softwaru pro jednu menší banku. Prý šlo o velké peníze a Dvořák byl známý tím, že si uměl věci vyřídit po svém.

Dny plynuly v napětí a strachu. Klára byla stále u nás – staly jsme se spojenci v bolesti i nejistotě. Začala jsem ji brát skoro jako dceru.

Jednoho rána zazvonil telefon – policie našla Petra v nemocnici v Motole. Byl zbitý a zmatený, ale živý.

Když jsem ho poprvé po těch týdnech objala, rozplakala jsem se stejně jako Klára.

„Mami… promiň,“ šeptal Petr slabě.

„Co se stalo?“ ptala jsem se mezi slzami.

Petr dlouho mlčel a pak vyprávěl: „Dvořák mě vydíral kvůli datům z práce. Vyhrožoval mi i vám oběma… Nechtěl jsem vás do toho zatáhnout.“

Byla jsem rozpolcená mezi hrdostí na jeho odvahu a vztekem, že nám nevěřil natolik, abychom mu mohly pomoci dřív.

Dvořák byl nakonec zatčen díky důkazům z Petrova notebooku a svědectví kolegů.

Když jsme se vraceli domů z nemocnice, držela jsem Petra za ruku a Klára šla vedle nás.

„Možná jsme si navzájem neříkali všechno,“ řekla jsem tiše, „ale teď už nechci žádná tajemství.“

A tak se ptám sama sebe: Kolik bolesti by šlo ušetřit, kdybychom si dokázali říct pravdu včas? A kolik rodin kolem nás žije ve lži jen proto, že mají strach mluvit?