Zrada v rodině: Dědictví, které roztrhalo naše vztahy

„To snad nemyslíš vážně, babi!“ vykřikla jsem a v očích mě pálily slzy. Seděla jsem naproti ní v malé kuchyni našeho starého domu v Počátkách, kde jsem strávila posledních šest let svého života. Všude voněla káva a čerstvě upečený štrúdl, ale já cítila jen hořkost. „Proč jsi to udělala? Proč jsi všechno odkázala Petrovi?“

Babička se na mě podívala svýma unavenýma očima. „Alenko, to není tak jednoduché…“ začala tiše, ale já ji nenechala domluvit.

„Není jednoduché? Já jsem tady s tebou byla každý den! Když jsi měla mrtvici, byla jsem to já, kdo tě vozil na rehabilitace. Když jsi nemohla chodit, já tě koupala, vařila ti, utírala slzy i vzpomínky. Petr přijel jednou za měsíc a ještě si stěžoval, že tu smrdí starobou!“

Babička sklopila hlavu. „On je přece taky můj vnuk…“

V tu chvíli jsem měla chuť rozbít hrnek o zeď. Všechno ve mně křičelo. Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsem místo kina nebo rande s Honzou seděla u její postele a četla jí pohádky. Na to, jak jsem kvůli ní odmítla práci v Praze a zůstala v tomhle zapadákově. Na to, jak mi kamarádky říkaly: „Alčo, proč si ničíš život?“ A já vždycky odpovídala: „Protože je to moje babička.“

A teď? Teď jsem byla jen holka, která ztratila všechno – čas, sny i důvěru.

Když přišlo na čtení závěti u notáře v Jihlavě, seděla jsem vedle Petra a jeho ženy Lucie. Petr si znuděně prohlížel mobil a Lucie si šeptala něco o dovolené v Chorvatsku. Notář přečetl babiččinu vůli: „Veškerý dům, pozemky a úspory odkazuji svému vnukovi Petru Novákovi.“

V tu chvíli se mi zatmělo před očima. Slyšela jsem jen šumění krve v uších a Petrův tichý smích. „No vidíš, Lúco, říkal jsem ti to,“ zašeptal jí do ucha.

Po návratu domů jsem se zavřela do svého pokoje a brečela jako malá holka. Měla jsem pocit, že mi někdo vyrval srdce z těla. Celé dny jsem chodila jako tělo bez duše. Babička se mi snažila vysvětlit své rozhodnutí: „Chtěla jsem, aby se Petr konečně usadil. Ty jsi silná, Alenko. Ty to zvládneš.“

Ale já už nechtěla být silná. Chtěla jsem být konečně oceněná za všechno to, co jsem pro ni udělala.

Začaly hádky s Petrem. „Hele, Alčo, já ti klidně nechám ten pokoj nahoře, když budeš platit nájem,“ řekl mi jednou s úšklebkem. „A nebo se můžeš odstěhovat do Prahy za tím svým Honzou.“

Honza už dávno nebyl můj. Vydržel čekat rok, pak mu došla trpělivost. „Tvoje rodina tě jen využívá,“ říkal mi pořád dokola. „Máš taky právo žít svůj život.“ Ale já ho neposlouchala.

Jednou večer jsem seděla s mamkou na zahradě a dívala se na hvězdy. „Mami, proč mě babička takhle zradila?“ zeptala jsem se tiše.

Mamka mě pohladila po vlasech. „Možná se bála, že bys odešla a ona by zůstala sama. Možná chtěla Petra motivovat… Ale vím jedno – ty jsi ta lepší část téhle rodiny.“

Ale co je mi to platné? Když přijdu o domov?

Začaly mi chodit dopisy od exekutora – Petr si vzal půjčku na nové auto a ručil domem. Bála jsem se každého zazvonění u dveří. Babička mezitím chřadla – už skoro nemluvila a jen tiše plakala do polštáře.

Jednou v noci jsem slyšela její slabý hlas: „Alenko… promiň mi to…“

Sedla jsem si k ní na postel a držela ji za ruku. „Babičko, proč jsi mi to udělala?“

„Chtěla jsem vás oba spojit… ale místo toho vás to rozdělilo…“

Druhý den ráno už nedýchala.

Na pohřbu stáli všichni příbuzní v černém a tvářili se smutně. Petr měl na sobě nový oblek a Lucie brečela do kapesníku od Diora. Já stála stranou a cítila jen prázdnotu.

Po pohřbu mi Petr oznámil: „Alčo, potřebuju ten pokoj pro hosty. Máme s Lucií v plánu Airbnb.“

Zůstala jsem stát na prahu domu, kde jsem vyrostla, s jedním kufrem a pocitem naprosté zrady.

Dnes žiju v malém podnájmu v Brně a pracuju jako zdravotní sestra na LDNce. Každý den vidím staré lidi, kteří čekají na návštěvu svých dětí nebo vnoučat – většinou marně.

Někdy si říkám: Má vůbec smysl obětovat se pro rodinu? Nebo je lepší myslet jen na sebe? Co byste udělali vy na mém místě?