Ztracená léta: Příběh Jany z pražského sídliště

„Kdo to je?“ vyhrkla jsem, sotva jsem otevřela dveře našeho bytu na pražském sídlišti. Klíč v zámku nešel otočit, na rohožce ležely cizí pánské boty a z kuchyně se ozýval smích, který rozhodně nepatřil mému manželovi Petrovi. Srdce mi bušilo až v krku. Po celém dni v nemocnici u mámy jsem se těšila domů, na klid a ticho. Místo toho mě čekal chaos.

„Jani, to je jen kolega z práce, přišel mi pomoct s počítačem,“ ozval se Petr, když jsem vešla do kuchyně. Seděl tam s nějakým mužem, oba s pivem v ruce, a tvářili se, jako by se nic nedělo. Ten cizí mi věnoval krátký pohled a pak se zase začal smát Petrovu vtipu. Byla jsem unavená, podrážděná a hlavně zmatená. Vždyť Petr nikdy nikoho domů nezval, zvlášť když věděl, že přijdu pozdě.

„Ahoj, já jsem Tomáš,“ představil se ten muž a podal mi ruku. Jeho stisk byl pevný, až příliš sebejistý. „Petr říkal, že máš dneska těžký den. Tak jsme ti nechali trochu večeře.“

Zamumlala jsem něco neurčitého a šla do ložnice. Tam jsem se sesunula na postel a rozbrečela se. Nešlo jen o tuhle situaci. Už měsíce jsem cítila, že se něco děje. Petr byl odtažitý, často odcházel z domu bez vysvětlení, na syna Filipa byl podrážděný a na mě skoro nemluvil. Ale já měla tolik starostí – máma po mrtvici potřebovala péči, Filip měl problémy ve škole a já pracovala na dvě směny v obchodě, abychom vůbec vyšli.

Ten večer jsem nemohla usnout. Slyšela jsem jejich smích až do noci. Když Tomáš odešel, Petr přišel za mnou do ložnice.

„Jani, co ti je? Proč jsi taková?“ zeptal se podrážděně.

„Nic mi není,“ zalhala jsem. „Jen jsem unavená.“

„Pořád jsi jen unavená nebo protivná,“ odsekl a práskl dveřmi.

Druhý den ráno jsem našla na stole lístek: „Odcházím na pár dní k Tomášovi. Potřebuju si to srovnat v hlavě.“

Zůstala jsem stát v kuchyni s lístkem v ruce a cítila, jak se mi hroutí svět. Co si potřebuje srovnat? Copak já mám čas něco srovnávat? Musím ráno odvést Filipa do školy, pak k mámě do nemocnice a pak do práce.

Filip přišel do kuchyně rozcuchaný a ospalý. „Kde je táta?“ zeptal se.

„Musel něco zařídit,“ zalhala jsem znovu.

Celý den jsem byla jako tělo bez duše. V práci jsem dělala chyby, vedoucí na mě křičela. U mámy v nemocnici jsem se rozbrečela nad polévkou. „Janičko, co se děje?“ ptala se mě máma slabým hlasem.

„Nic mami, jen mám toho moc,“ odpověděla jsem a snažila se usmát.

Ale večer doma bylo ticho nesnesitelné. Filip seděl u počítače a já koukala do prázdna. Po třech dnech Petr zavolal.

„Jani, já už se nevrátím. Potkal jsem někoho jiného. Je mi líto.“

V tu chvíli mi spadl celý svět. Všechno, co jsem dělala – roky obětování pro rodinu, pro něj – bylo pryč. Zůstala jsem sama s dítětem a nemocnou matkou.

Následující týdny byly jako zlý sen. Musela jsem zařídit rozvod, vysvětlit Filipovi, proč táta už není doma („On tě už nemá rád?“ ptal se mě jednou večer), hledat peníze na nájem i léky pro mámu. Všude kolem mě byly jen starosti a samota.

Jednou večer mi volala sestra Petra – Lenka. „Jani, slyšela jsem o tom… Je mi to líto. Ale víš co? Ty jsi vždycky byla silná. Zvládneš to.“

Rozplakala jsem se do telefonu. „Já už nemůžu…“

Ale musela jsem. Kvůli Filipovi i kvůli mámě.

Začala jsem chodit na brigády po večerech – uklízela jsem kanceláře na Pankráci, abych měla na složenky. Filip byl často sám doma nebo u kamarádů. Jednou přišel domů s modřinou pod okem.

„Co se stalo?“ ptala jsem se vyděšeně.

„Kluci ve škole říkali, že jsme socky… že táta odešel…“

Objala jsem ho a poprvé mu řekla pravdu: „Tati odešel, protože si myslel, že jinde bude šťastnější. Ale my dva to zvládneme.“

Byly dny, kdy jsem chtěla všechno vzdát – když mi volali z banky kvůli dluhu nebo když máma dostala další mrtvici a já musela řešit domov důchodců. Ale byly i chvíle malých vítězství: když Filip přinesl jedničku z matematiky nebo když mi sousedka přinesla koláč „jen tak“.

Jednoho dne mi Filip řekl: „Mami, já tě mám rád. Jsi nejlepší máma na světě.“

A tehdy jsem pochopila, že i když mi život vzal všechno, co jsem znala, dal mi něco nového – sílu bojovat dál.

Někdy večer sedím u okna našeho panelákového bytu a přemýšlím: Proč musí být život tak těžký? A stojí vůbec za to dál bojovat? Co byste udělali vy na mém místě?