Zůstali jsme doma: Příběh jedné české rodiny a jejich statku

„Tomáši, tohle je šílenství! Šedesát milionů! Víš, co bychom za to mohli mít?“ křičela na mě sestra Jana v kuchyni, zatímco máma tiše plakala u stolu. Táta jen mlčky hleděl z okna na pole, která obdělával celý život. V tu chvíli jsem měl pocit, že se nám svět rozpadá pod rukama.

Byl to obyčejný pátek, když do naší malé vesnice přijel černý mercedes s pražskou značkou. Z auta vystoupil muž v drahém obleku – pan Král, developer, který už skoupil půlku okolních polí. Přišel s nabídkou, která se neodmítá: šedesát milionů korun za náš statek a půdu. Všichni sousedé už prodali, jen my jsme zůstali. A teď jsme stáli před rozhodnutím, které mělo změnit všechno.

„Tomáši, co když už nikdy takovou šanci nedostaneme?“ šeptala mi Jana později večer, když jsme seděli na zápraží. „Myslíš, že máma a táta ještě dlouho zvládnou pracovat? A co ty? Chceš tu zůstat do smrti?“

Mlčel jsem. Měl jsem pocit, že mi někdo svírá hrdlo. Ten statek byl všechno, co jsem znal. Tady jsem se narodil, tady jsem poprvé spadl z kola, tady jsem pohřbil svého psa Baryka. Ale peníze… tolik peněz jsem v životě neviděl.

Máma druhý den ráno uvařila silnou kávu a svolala rodinnou radu. „Děti,“ začala rozechvělým hlasem, „ten statek je tu už sto let. Děda ho zachránil před Němci, táta před komunisty. Teď je to na nás.“

Táta konečně promluvil: „Já už nemám sílu. Ale nechci být ten, kdo to prodá. Nechci být ten, kdo zradí dědu.“

Jana se rozplakala: „A co my? Máme žít v chudobě? Máme dřít do úmoru jako vy?“

V tu chvíli jsem si uvědomil, že to není jen o penězích nebo o půdě. Je to o nás. O tom, kým jsme.

Vesnice byla rozdělená. Někteří nám záviděli možnost zbohatnout, jiní nás obdivovali za to, že držíme tradici. V hospodě se o nás mluvilo každý večer.

Jednou večer mě zastavil soused Petr: „Hele Tomáši, kdybych měl tvoji šanci, neváhal bych ani minutu. Ale chápu tě. Můj děda by mě taky proklel.“

Dny plynuly a tlak rostl. Developer poslal právníka s novou smlouvou a vyšší částkou. Jana byla rozhodnutá podepsat. Máma s tátou byli zlomení. Já jsem nevěděl, co dělat.

Jedné noci jsem nemohl spát a šel jsem se projít po polích. Vzduch voněl hlínou a senem. Najednou jsem si vzpomněl na dědu – jak mě učil sázet brambory a říkal: „Tomášku, půda je víc než peníze. Půda je rodina.“

Ráno jsem svolal rodinu do stodoly. „Já tu chci zůstat,“ řekl jsem pevně. „Chci, aby naše děti měly kde běhat po louce. Chci slyšet kohouta ráno a cítit seno v nose. Peníze nám štěstí nekoupí.“

Jana se na mě dlouho dívala a pak jen tiše řekla: „Tak dobře.“

Odmítli jsme nabídku. Developer odjel a už se nevrátil.

Nebylo to lehké. Peníze nám chyběly – traktor se rozbil, stodola potřebovala novou střechu a máma onemocněla. Ale sousedé nám pomohli – někdo půjčil traktor, jiný přinesl dřevo na střechu.

Vesnice nás začala znovu brát mezi sebe. Lidé říkali: „Novotní jsou poslední opravdoví hospodáři.“

Jednou večer jsme seděli u ohně a máma mi položila ruku na rameno: „Jsem na tebe pyšná.“

Občas si ale v noci lehnu do postele a přemýšlím: Udělali jsme správně? Nebo jsme jen byli hloupí idealisté? Co byste udělali vy na mém místě?