„Babička si bere mou dceru na noc, pak si neustále stěžuje: Už toho mám dost“

Od té doby, co máma odešla do důchodu, se věci změnily. Bývala to zaneprázdněná žena, neustále v pohybu, pracovala dlouhé hodiny ve své práci. Ale teď, s veškerým volným časem, se zdá být ztracená. Stala se stále více závislou na mně a mé rodině pro společnost a zábavu. Je to, jako by se vrátila do dětství, neustále potřebuje pozornost a uznání.

Myslela jsem si, že by bylo dobré, aby trávila více času se svou vnučkou, Aničkou. Aničce je šest let a je plná energie. Myslela jsem si, že mít Aničku kolem sebe dá mámě něco, na co se může těšit a co ji zaměstná. Tak jsem začala nechávat Aničku přes noc u mámy jednou týdně.

Nejprve to vypadalo jako skvělé řešení. Máma byla nadšená, že má Aničku u sebe, a Anička milovala tu extra pozornost od babičky. Ale netrvalo dlouho a věci začaly jít z kopce.

První noc, kdy Anička zůstala přes noc, mi máma volala třikrát. První hovor byl kvůli tomu, kde jsou Aniččiny pyžama. Druhý hovor byl kvůli tomu, v kolik hodin by měla jít Anička spát. Třetí hovor byl stížnost na to, že Anička nechce jít spát a běhá po domě.

Snažila jsem se být trpělivá a chápavá. Věděla jsem, že máma se jen snaží dělat to nejlepší a chce, aby všechno bylo dokonalé. Ale neustálé telefonáty mě začaly unavovat. Doufala jsem, že mít Aničku u mámy mi dá pauzu, ale místo toho jsem měla pocit, že jsem stále ve službě, jen na dálku.

Další týden to bylo stejné. Máma mi volala několikrát během noci s různými otázkami a stížnostmi. Dokonce mi volala ve 2 ráno, protože se Anička probudila a chtěla sklenici vody. Snažila jsem se mámě vysvětlit, že tyto věci musí zvládnout sama, ale ona to prostě nechápala.

Jak týdny plynuly, situace se jen zhoršovala. Máma si začala stěžovat na všechno. Stěžovala si, že Anička je příliš hlučná, že dělá nepořádek, že neposlouchá. Dokonce si začala stěžovat na mě, říkala, že Aničku nevychovávám správně a že bych měla být přísnější.

Snažila jsem se s mámou o tom mluvit, ale ona se jen bránila a obviňovala mě z toho, že její pomoc nedoceňuji. Měla jsem pocit, že ať dělám cokoliv, nikdy to nestačí. Neustále jsem chodila po špičkách a snažila se udržet šťastné jak mámu, tak dceru, ale bylo to nemožné.

Jednou večer, po další sérii telefonátů od mámy, jsem konečně dosáhla svého bodu zlomu. Řekla jsem jí, že už to nemůžu dál zvládat, že je toho na mě příliš. Rozzlobila se a zavěsila.

Druhý den mi zavolala zpět a omluvila se, ale věci už nikdy nebyly stejné. Přestala jsem nechávat Aničku u ní přes noc a máma se stala ještě více izolovanou a osamělou. Začala mi volat ještě častěji, jen aby si popovídala nebo si na něco postěžovala.

Přála bych si říct, že se věci zlepšily, ale nestalo se tak. Mámina osamělost se jen prohloubila a náš vztah se stal napjatějším. Cítila jsem se provinile za to, že ji nedokážu udělat šťastnou, ale také jsem věděla, že nemohu obětovat své vlastní blaho kvůli ní.

Na konci nebyly žádné snadné odpovědi ani šťastné konce. Byla to jen obtížná situace bez jasného řešení. Vše co jsem mohla udělat bylo snažit se co nejlépe ji zvládnout a doufat, že jednoho dne se věci zlepší.