„Můj bratr se ke mně nastěhoval a očekává, že ho budu podporovat, zatímco jsem nezaměstnaný“

Když se můj bratr, Jakub, objevil u mých dveří s ničím jiným než kufrem a rozpačitým úsměvem, ani na chvíli jsem neváhal ho pustit dovnitř. Koneckonců, je to rodina a rodina si pomáhá, že? Netušil jsem však, že jeho návštěva se promění v neurčitý pobyt a já budu muset nést finanční břemeno, zatímco se snažím zvládnout svou vlastní nezaměstnanost.

Jakub byl vždy ten dobrodružný typ, přeskakoval z jedné práce do druhé a nikdy se opravdu neusadil. Jeho poslední podnikání bylo startup, který se neuchytil, což ho nechalo bez práce a bez místa k bydlení. Ujišťoval mě, že je to jen dočasné, dokud se znovu nepostaví na nohy. Ale týdny se změnily v měsíce a nebylo vidět žádné známky toho, že by se chtěl odstěhovat nebo alespoň přispívat na domácí výdaje.

Nejdřív mi to nevadilo. Byl jsem rád, že mám společnost, zvlášť když jsem nedávno přišel o práci kvůli snižování stavů ve firmě. Trávili jsme dny vzpomínáním na dětství, sledováním filmů a společným vařením. Bylo to jako za starých časů a chvíli to bylo uklidňující.

Nicméně, jak mé úspory ubývaly a účty se hromadily, začala mi docházet realita situace. Podporoval jsem dva lidi z neexistujícího příjmu. Stres z hledání práce byl umocněn tlakem na zajištění obou z nás. Snažil jsem se s Jakubem mluvit o tom, aby přispěl nebo alespoň hledal práci, ale vždy měl připravenou výmluvu – čekal na správnou příležitost, potřeboval čas na rozmyšlenou nebo byl příliš vystresovaný na to, aby o tom teď přemýšlel.

Začal jsem šetřit všude, kde to šlo. Jedli jsme více instantních nudlí, než bych chtěl přiznat, a stal jsem se expertem na hledání bezplatných akcí ve městě pro zábavu. Ale to nestačilo. Nájem byl splatný, účty byly po splatnosti a můj dluh na kreditní kartě rostl každým dnem.

Jednoho večera, po dalším neúspěšném hledání práce a obzvlášť frustrujícím rozhovoru s Jakubem o jeho plánech, jsem se zhroutil. Řekl jsem mu, že nemohu dál podporovat oba a že musí začít přispívat nebo si najít jiné místo k bydlení. Podíval se na mě s překvapením a zraněním v očích, jako by si neuvědomoval, jaký dopad má jeho přítomnost na mě.

Ale místo toho, aby něco podnikl, Jakub se ještě více uzavřel do sebe. Trávil více času ve svém pokoji a vyhýbal se rozhovorům a povinnostem. Jako by očekával, že budu dál nést tíhu situace, dokud se nerozhodne posunout dál.

Jak měsíce ubíhaly, moje finanční situace se zhoršovala. Musel jsem si půjčovat peníze od přátel jen proto, abych udržel světla zapnutá. Můj vztah s Jakubem se stal napjatým; sotva jsme spolu mluvili a když už ano, často to končilo hádkami.

Uvědomil jsem si, že přítomnost mého bratra se stala břemenem spíše než útěchou. Osoba, která kdysi přinášela radost a smích do mého života, nyní přinášela jen stres a zášť. Ale i přes všechno jsem ho nedokázal vyhodit. Byl to stále můj bratr a část mě doufala, že nakonec převezme odpovědnost.

Bohužel ten den nikdy nepřišel. Můj bratr dál žil na můj účet, zatímco já bojoval o to nás uživit. Situace mě nechala cítit se uvězněným a bezmocným, bez jasné cesty ven.