„Ani se neopovažuj dotknout se něčeho v lednici, sami jsme si to zaplatili,“ řekla dcera
Hlas Terezy se rozléhal malou kuchyní, její tón byl ostrý a neústupný. „Ani se neopovažuj dotknout se něčeho v lednici, sami jsme si to zaplatili,“ řekla a zamračila se na svou matku, Janu, která stála u pultu a vypadala unaveně a poraženě.
Jana přijela navštívit svou dceru a vnuka, doufajíc, že s nimi stráví nějaký kvalitní čas. Cestovala až ze svého malého města v Moravském Krumlově do Terezina rušného bytu v Praze. Cesta byla dlouhá a únavná, ale Jana se těšila na setkání s rodinou.
Od chvíle, kdy přijela, však bylo vše napjaté. Tereza se zdála být neustále na hraně, vybuchující na svou matku kvůli nejmenším věcem. Jana se to snažila přejít, přičítajíc to stresu z městského života a výchovy dítěte sama.
Ale tohle ráno bylo zlomovým bodem. Jana vstala brzy, aby připravila snídani pro všechny, malý projev vděčnosti za to, že mohla zůstat. Otevřela lednici, aby vzala nějaká vejce, když Tereza vtrhla do kuchyně.
„Mami, co děláš?“ Terezin hlas byl plný podráždění.
„Chtěla jsem jen udělat snídani,“ odpověděla Jana tiše.
„Ani se neopovažuj dotknout se něčeho v lednici, sami jsme si to zaplatili,“ vyštěkla Tereza. „Měla sis něco přinést s sebou.“
Jana cítila, jak se jí v krku tvoří knedlík. Vždycky se snažila Tereze pomáhat, posílala peníze, když mohla, a nabízela emocionální podporu, kdykoli ji Tereza potřebovala. Ale teď, stojící v kuchyni své dcery, se cítila jako nevítaný vetřelec.
„Dobře, musíme jít,“ pokračovala Tereza a podívala se na hodiny na zdi. „Jinak kvůli tobě přijdeme pozdě.“
Jana mlčky přikývla, cítíc vlnu smutku. Sledovala, jak si Tereza vzala kabelku a zavolala na svého syna, Jakuba.
„Jakube, pojď! Přijdeme pozdě na tvůj fotbalový trénink.“
Jakub vběhl do kuchyně, jeho tvář se rozzářila, když uviděl svou babičku. „Babi! Půjdeš s námi?“
Jana se přinutila k úsměvu. „Ne, miláčku. Zůstanu tady a odpočinu si.“
Jakubova tvář posmutněla, ale neodporoval. Věděl lépe než jít proti přáním své matky.
Tereza otevřela dveře a vyvedla Jakuba ven. „Pojď, mami. Vrátíme se později.“
Jana znovu přikývla, cítíc slzu stékající po tváři, když je sledovala odcházet. Dveře se zavřely s konečností, která se rozléhala prázdným bytem.
Sedla si ke kuchyňskému stolu a zírala na nedotčené ingredience na snídani. Vždycky snila o soudržné rodině, kde láska a podpora proudí volně. Ale teď se cítila jako outsider v životě své vlastní dcery.
Hodiny pomalu ubíhaly, zatímco Jana seděla sama v bytě. Přemýšlela o všech obětech, které pro Terezu za ta léta udělala, o všech chvílích, kdy dala stranou své vlastní potřeby pro štěstí své dcery. A teď se zdálo, že na tom nezáleží.
Když se Tereza a Jakub konečně vrátili, bylo pozdní odpoledne. Oba byli unavení a podráždění po dlouhém dni.
„Mami, jsme zpátky,“ zavolala Tereza při vstupu do kuchyně.
Jana vstala a přinutila se k dalšímu úsměvu. „Jaký byl trénink?“
„Byl v pořádku,“ odpověděla Tereza stroze. „Jakube, jdi se umýt na večeři.“
Jakub přikývl a odběhl do koupelny. Tereza se otočila k matce s povzdechem.
„Podívej, mami, omlouvám se, jestli jsem byla ráno tvrdá,“ řekla neochotně. „Ale teď je to opravdu těžké a nemohu si dovolit žádné další výdaje.“
Jana přikývla s pochopením, ale stále zraněná. „Vím to, Terezo. Jen jsem chtěla pomoci.“
Tereza odvrátila pohled, neschopná setkat se s matčinými očima. „Vím, že jsi chtěla.“
Zbytek večera proběhl ve vypjatém tichu. Jana pomohla Jakubovi s domácími úkoly, zatímco Tereza připravovala večeři. Jedli spolu u malého kuchyňského stolu, ale teplo a spojení, které Jana doufala najít, nikde nebylo.
Když Jana ležela v posteli tu noc, nemohla setřást pocit osamělosti, který ji obklopil. Uvědomila si, že bez ohledu na to, jak moc se snažila překlenout propast mezi sebou a svou dcerou, vždy tu bude vzdálenost, kterou nemůže překonat.
A tak s těžkým srdcem Jana rozhodla, že by možná bylo nejlepší zkrátit svou návštěvu a vrátit se domů. Vždy bude milovat Terezu a Jakuba, ale možná je čas přijmout skutečnost, že jejich životy šly různými cestami.