„Babičko, chci ti dát andulku, abys nebyla tak osamělá bez dědečka,“ řekl Nathan. Tento dárek odhalil pravou tvář rodiny
Nathan byl vždy oporou rodiny. Po smrti svého otce převzal odpovědnost za péči o svou matku, Elišku. Eliška byla s Nathanovým otcem přes 50 let a jeho odchod zanechal prázdnotu, kterou nikdo nemohl zaplnit. Nathanova žena, Viktorie, zůstávala doma, údajně aby se starala o jejich dvě děti, Davida a Natálii. Často se však zdálo, že ji více zajímají její sociální sítě než rodina.
Jednoho večera přišel Nathan z práce vyčerpaný. Našel Elišku sedící samotnou v obývacím pokoji, jak si prohlíží staré fotoalbum. Oči měla červené od pláče. Nathanovi se sevřelo srdce pro jeho matku. Věděl, že se cítí nesmírně osamělá bez jeho otce.
„Mami,“ řekl Nathan tiše, „mám nápad, který by ti mohl pomoci cítit se méně osamělá.“
Eliška vzhlédla, oči plné zvědavosti. „Co to je, Nathane?“
„Přemýšlel jsem o tom, že bych ti pořídil andulku,“ řekl Nathan. „Jsou malé, snadno se o ně pečuje a mohou být skvělými společníky.“
Eliščina tvář se na chvíli rozzářila, než zaváhala. „Ale co Viktorie? Bude s tím souhlasit?“
Nathan si povzdechl. „Promluvím s ní. Nedělej si starosti.“
Později večer Nathan otevřel téma s Viktorií. Ta si prohlížela telefon a sotva mu věnovala pozornost.
„Viktorie, chci mamince pořídit andulku,“ řekl Nathan.
Viktorie vzhlédla a její tvář se zkřivila nesouhlasem. „Pták? Opravdu? Víš, kolik práce to bude?“
„Není to tolik práce,“ namítl Nathan. „A udělá to maminku šťastnou.“
Viktorie protočila oči. „Fajn, dělej si, co chceš.“
Druhý den přinesl Nathan domů krásnou modrou andulku. Eliška byla nadšená a pojmenovala ji Bára. Na nějakou dobu se zdálo, že Bára je přesně to, co Eliška potřebovala. Trávila hodiny mluvením s ní, učila ji říkat jednoduché fráze a dokonce jí pletla malé kryty na klec.
Nicméně Viktoriin postoj k ptákovi se stále více zhoršoval. Stěžovala si na hluk a nepořádek, i když Bára byla relativně tichá a čistotná.
Jedno odpoledne přišel Nathan domů dříve z práce a našel Viktorii křičet na Elišku.
„Proč musíme mít toho hloupého ptáka?“ křičela Viktorie. „Je to jen další věc, o kterou se musím starat!“
Eliška vypadala zdrceně. „Omlouvám se, Viktorie. Nechtěla jsem způsobit žádné potíže.“
Nathan zasáhl. „Viktorie, to stačí! Bára je maminčin společník. Pokud s tím máš problém, můžeš to probrat se mnou.“
Viktorie vyběhla z místnosti a nechala Elišku v slzách.
Dny se změnily v týdny a napětí v domě bylo nesnesitelné. Jednoho rána se Nathan probudil a zjistil, že klec Báry je prázdná. Prohledal celý dům, ale ptáka nikde nenašel.
„Viktorie, neviděla jsi Báru?“ zeptal se Nathan s panikou v hlase.
Viktorie pokrčila rameny lhostejně. „Možná uletěla.“
Nathanovi se sevřelo srdce. Věděl, že Viktorie má něco společného s Bářiným zmizením, ale neměl žádný důkaz.
Eliška byla neutišitelná. Ztráta Báry jí připadala jako ztráta další části jejího manžela znovu. Nathan se cítil bezmocný a rozzlobený, ale nevěděl, jak situaci napravit.
Na konci se andulka, která měla přinést radost, stala jen odhalením trhlin v jejich rodině. Nathan pokračoval v neúnavné práci, snažil se podporovat všechny, ale tíha jeho odpovědností byla den ode dne těžší. Viktorie zůstala vzdálená a lhostejná, více pohlcená svým vlastním světem než kdy předtím.
Eliška už si nikdy nepořídila dalšího mazlíčka. Dům byl prázdnější než kdy jindy a Nathan nemohl setřást pocit, že svou matku v době její potřeby zklamal.