Dům, který nikdy nebyl můj: Příběh o ztraceném domově a rodinných křivdách

„To nemyslíš vážně, tati! Proč zase dáváš Tomášovi za pravdu? Vždyť to byl on, kdo rozbil mámin hrnek!“ křičel jsem tehdy v kuchyni, když mi bylo patnáct. Táta jen mávl rukou a bez zájmu řekl: „Nech toho, Petře. Tomáš je mladší, měl bys mu jít příkladem.“ V tu chvíli jsem měl chuť utéct z domu. Ale neudělal jsem to. Zůstal jsem. Zůstával jsem vždycky.

Tomáš byl vždycky ten oblíbený. Tři roky mladší, drzý, ale šikovný. Rodiče mu odpouštěli všechno – špatné známky, pozdní příchody, dokonce i to, když mi schválně roztrhal oblíbenou knížku. Mně se dostalo jen napomenutí, že bych měl být rozumnější. Ve škole jsem nacházel útočiště. Kamarádi mě brali takového, jaký jsem byl. Často jsme si z Tomáše dělali legraci kvůli jeho namyšlenosti a já se aspoň na chvíli cítil silnější.

Když maminka zemřela na rakovinu, bylo mi dvacet a Tomášovi sedmnáct. Táta se uzavřel do sebe a já zůstal doma. Staral jsem se o domácnost, vařil, pral a snažil se tátu rozveselit. Tomáš už tehdy plánoval útěk do Prahy – chtěl studovat architekturu a žít si po svém. Táta mu to schválil bez mrknutí oka. „Musíš jít za svým snem,“ říkal mu. Mně nikdy nic takového neřekl.

Roky plynuly. Tomáš se v Praze uchytil, našel si přítelkyni a začal pracovat v renomovaném ateliéru. Já zůstal v Berouně s tátou. Pracoval jsem v místní knihovně a po večerech opravoval dům – natíral plot, měnil tašky na střeše, opravoval kotel. Táta stárnul a já byl jeho jedinou oporou. Nikdy mi neřekl, že by si toho vážil.

Jednoho podzimního večera jsme seděli u televize a táta najednou promluvil: „Petře, víš, že na tebe spoléhám.“ Podíval jsem se na něj s nadějí v očích. „Vím, tati,“ odpověděl jsem tiše. Doufal jsem, že jednou přijde uznání nebo aspoň poděkování.

Když táta onemocněl, bylo to rychlé. Rakovina plic ho zlomila během několika měsíců. Tomáš přijel jen párkrát – vždycky na otočku, s drahým autem a novým telefonem v ruce. Já trávil noci u tátovy postele, podával mu léky a poslouchal jeho těžké dýchání.

Po pohřbu jsme s Tomášem seděli v kuchyni a čekali na notářku. „Tak co myslíš?“ zeptal se mě Tomáš s úšklebkem. „Dům bude tvůj?“ Zasmál se tím svým povýšeným smíchem. „Já bych ho stejně nechtěl. Praha je Praha.“

Notářka přišla s obálkou a začala číst poslední vůli: „Veškerý majetek rozděluji rovným dílem mezi své dva syny.“ Ztuhl jsem. „To není možné,“ vydechl jsem. „Vždyť já tu celý život žil! Já se o všechno staral!“ Tomáš se jen ušklíbl: „No vidíš, brácho. Spravedlnost.“

Následovaly týdny hádek a tiché domácnosti. Tomáš trval na prodeji domu – chtěl peníze na nový byt v Praze. Já prosil, vysvětloval, nabízel výkup jeho podílu, ale on chtěl víc peněz, než jsem mohl dát dohromady.

Jednoho večera jsem seděl v prázdném obýváku a díval se na fotografie z dětství – já s mámou u plotu, Tomáš na houpačce, táta s úsměvem v zahradě. Slzy mi tekly po tváři. „Proč? Proč nikdy nebylo dost to, co dělám? Proč láska rodičů není spravedlivá?“

Začal jsem chodit po sousedech a ptal se na radu. Paní Novotná mi řekla: „To je těžké, Petře. Rodina je někdy horší než cizí lidé.“ V práci mě kolegyně objala: „Musíš myslet na sebe.“ Ale jak mám myslet na sebe, když celý život myslím jen na druhé?

Nakonec jsme dům prodali cizím lidem. Tomáš si koupil nový byt a já skončil v malém podnájmu na sídlišti. Každý den chodím kolem našeho bývalého domu a dívám se na okna, za kterými už nesvítí světlo mé rodiny.

Občas potkám Tomáše v Praze – je spokojený, úspěšný, bez výčitek svědomí. Já mám pocit prázdnoty a otázku v hlavě: Co vlastně znamená domov? Je to místo nebo lidé? A proč někdy ti nejbližší dokážou nejvíc zranit?

Možná nejsem jediný, kdo tohle zažil… Co byste udělali vy? Má cenu bojovat za domov nebo je lepší pustit minulost a začít znovu?