Ideál jen na oko: Příběh o zradě, která rozbila naši rodinu

„Tohle nemůžeš myslet vážně, Kláro! Vždyť ho vůbec neznáš!“ křičela na mě sestra v kuchyni, zatímco máma stála v rohu a třásla se. Všechno to začalo před rokem, když si Jana přivedla domů Petra. Vysoký, pohledný, s úsměvem, který by roztál i ledovec na Sněžce. Máma byla nadšená, táta si s ním hned plácl a já… já jsem byla opatrná. Možná až moc.

Pamatuju si, jak jsme seděli u nedělního oběda a Petr vyprávěl historky o tom, jak zachránil psa z útulku a jak pomáhá seniorům s nákupy. Všichni ho obdivovali. Ale já jsem si všimla, jak se mu na chvíli zaleskly oči, když se Jana zmínila o své práci v nemocnici. Bylo to sotva postřehnutelné, ale něco mi říkalo, že tenhle člověk není tím, za koho se vydává.

Začala jsem si všímat detailů. Petr nikdy nezůstal přes noc, i když u nás trávil celé večery. Jeho telefon byl vždycky otočený displejem dolů. Když jsem jednou šla v noci na záchod, slyšela jsem, jak šeptá do telefonu na balkoně. „Neboj, všechno je pod kontrolou. Ona nic neví.“ Ztuhla jsem. Kdo je ona? A co nemá vědět?

Další týdny jsem byla jako posedlá. Sledovala jsem Petra, když šel do města, a jednou jsem ho zahlédla, jak se objímá s nějakou ženou u tramvajové zastávky na I. P. Pavlova. Měla dlouhé tmavé vlasy a smála se na něj tak, jak jsem nikdy neviděla Janu se smát. Vyfotila jsem je na mobil, ale když jsem to ukázala Janě, rozplakala se a obvinila mě, že mu závidím.

„Proč mi to děláš, Kláro? Proč mi chceš zničit štěstí?“ Její slova mě bodla hlouběji než jakýkoli nůž. Máma mě prosila, ať to nechám být. Táta se mnou týden nemluvil. Ale já jsem věděla, že musím zjistit pravdu.

Jednoho večera jsem se rozhodla sledovat Petra až k jeho bytu. Když vešel dovnitř, počkala jsem venku. Po půl hodině přišla ta žena z tramvajové zastávky. Zazvonila, Petr ji pustil dovnitř a já jsem slyšela jejich smích až na ulici. Srdce mi bušilo jako o závod. V tu chvíli jsem věděla, že musím jednat.

Doma jsem si sedla s Janou a ukázala jí další fotky, které jsem pořídila. Tentokrát už nemohla popřít, co vidí. Rozplakala se a zavřela se v pokoji. Máma mě obvinila, že jsem rozbila rodinu. Táta křičel, že jsem udavačka. Nikdo nechtěl slyšet pravdu.

Petr samozřejmě všechno popřel. Říkal, že ta žena je jeho sestřenice, že jsem paranoidní a že mě nikdy neměl rád. Jana byla zlomená. Několik dní nejedla, nechodila do práce. Máma jí nosila čaj do postele a já jsem se cítila jako největší zrádce na světě.

Jednoho dne jsem šla do práce a potkala jsem Petra v kavárně na Vinohradech. Seděl tam s tou ženou a drželi se za ruce. Když mě uviděl, ztuhl. Přistoupila jsem k nim a řekla: „Jano, tohle je ta pravda, kterou jsi nechtěla vidět.“ Žena se na mě podívala a řekla: „Já jsem jeho snoubenka. O vaší Janě vím už dlouho.“

V tu chvíli se mi podlomila kolena. Petr utekl z kavárny a já tam stála s cizí ženou, která byla stejně zničená jako já. Povídaly jsme si hodinu. Řekla mi, že Petr má ještě jednu přítelkyni v Brně. Bylo mi zle.

Když jsem to všechno řekla doma, máma se rozplakala a táta odešel z domu. Jana se mnou měsíc nemluvila. Rodina byla v troskách. Ale já jsem věděla, že jsem udělala správnou věc.

Dnes je to rok od chvíle, kdy Jana poznala Petra. Už se spolu nebavíme tolik jako dřív, ale pomalu si k sobě hledáme cestu zpátky. Máma mi jednou řekla: „Někdy je pravda horší než lež, Kláro.“ Ale já si myslím, že bez pravdy bychom nikdy nemohli začít znovu.

Někdy si říkám: Udělala bych to znovu? Stálo to za to? Co byste udělali vy na mém místě?