Když bratr přivedl domů nevěstu, kterou nikdo nečekal

„To snad nemyslíš vážně, Martine!“ křičela máma přes celý obývák, zatímco já jsem stála v kuchyni a snažila se pochopit, co se to vlastně děje. Venku lilo jako z konve a v našem panelákovém bytě na Jižním Městě bylo dusno nejen kvůli počasí. Martin právě přivedl domů svou novou přítelkyni – nebo jak sám řekl, budoucí snoubenku. Jenže to nebyla žádná Monika z vedlejší třídy nebo Petra z knihovny. Byla to Radka, holka s růžovými vlasy, piercingem v nose a tetováním přes půl ruky. A ještě ke všemu byla o deset let starší než on.

„Mami, vždyť jsi mi pořád říkala, že bych si měl najít někoho pořádného a konečně se usadit,“ řekl Martin klidně a chytil Radku za ruku. „Tak tady ji máš. Radka je moje budoucnost.“

Táta seděl v křesle a mlčky pozoroval scénu před sebou. V ruce svíral ovladač od televize, ale bylo jasné, že dneska už žádné zprávy sledovat nebude. Já jsem se snažila nevypadat moc zvědavě, ale pravda byla, že jsem měla sto chutí se začít smát. Martin byl vždycky trochu provokatér, ale tohle bylo i na něj moc.

„Martine, ty si děláš srandu,“ zkusila to máma ještě jednou. „Tohle… tohle není holka pro tebe! Vždyť ani nevypadá jako normální člověk!“

Radka se usmála a pohodila hlavou tak, že jí růžové vlasy spadly do očí. „Dobrý večer, paní Nováková. Já vím, že asi nejsem přesně to, co jste čekala, ale myslím, že bychom si mohli rozumět.“

Máma se na ni podívala takovým pohledem, že by i ledovec roztál. „A čím se vlastně živíte?“ zeptala se ledově.

„Jsem tatérka,“ odpověděla Radka bez mrknutí oka.

V tu chvíli jsem zahlédla, jak tátovi cukly koutky úst. Věděla jsem, že kdyby nebylo tak napjaté atmosféry, asi by se začal smát. Ale máma byla rudá vzteky.

„Tatérka? To jako že… tetujete lidi? To je práce?“

Martin se postavil před Radku jako ochránce. „Mami, Radka je skvělá. Má vlastní studio na Vinohradech a je v tom fakt dobrá. A hlavně – je to moje rozhodnutí.“

Máma se rozplakala. „Já jsem ti chtěla jen dobře! Chtěla jsem, abys měl normální život! Aby sis našel slušnou holku, která bude mít práci v kanceláři nebo bude učitelka! Ne… ne tohle!“

V tu chvíli jsem pochopila, že to není jen o Radce. Bylo to o tom, že máma měla celý život pocit, že musí všechno řídit. Že ví nejlíp, co je pro nás dobré. A teď jí Martin ukázal, že už není malý kluk.

Radka si sedla ke stolu a začala si povídat s tátou o fotbale. Táta byl překvapený – málokterá holka znala výsledky posledního derby Sparty se Slavií. Já jsem si sedla vedle mámy a objala ji kolem ramen.

„Mami, možná bys měla Martina nechat žít jeho život,“ zašeptala jsem jí do ucha. „Vždyť jsi taky nebyla přesně ta nevěsta, kterou si tvoje tchyně představovala.“

Máma se na mě podívala a poprvé za celý večer se jí v očích objevil smutek místo vzteku. „Já vím… ale bojím se o něj.“

Večer pokračoval v podivném napětí. Martin s Radkou se snažili být milí, táta občas prohodil nějaký vtípek a máma střídavě mlčela a utírala si slzy. Když Radka odešla domů, Martin zůstal sedět v kuchyni a díval se do stolu.

„Myslíš to vážně?“ zeptala jsem se ho tiše.

Martin pokrčil rameny. „Radka je fajn. Ale hlavně… chtěl jsem mámě ukázat, že mě nemůže pořád vodit za ručičku.“

„A co když jí tím ublížíš?“

„A co když bych jí ublížil tím, že bych celý život žil podle ní?“

Druhý den ráno bylo doma ticho. Máma vařila kávu a já jsem cítila ve vzduchu něco nového – možná smíření, možná jen únavu z hádek.

Od té doby už máma nikdy nekomentovala Martinovy známosti. A já jsem pochopila, že někdy musíme rodičům ukázat hranice – i když to bolí.

Někdy si večer před spaním říkám: Jak moc máme právo zasahovat do života svých blízkých? A kdy už je čas nechat je jít svou vlastní cestou?