Když krev není hustší než zdi: Můj bratr, můj spolubydlící, můj nepřítel?

„Proč jsi přišel až teď?“ vyštěkl jsem na Petra, když stál v předsíni mého bytu, promočený od sněhu a s očima sklopenýma k zemi. V ruce držel igelitku s několika věcmi a já si v tu chvíli přál, abych mohl vzít zpět slib, který jsem dal babičce jen pár dní před její smrtí. Ale její poslední slova mi stále zněla v uších: „Postarej se o svého bratra. Jste to poslední, co mi zbylo.“

Petr se nadechl, jako by chtěl něco říct, ale pak jen pokrčil rameny. „Neměl jsem kam jinam jít,“ zamumlal. V tu chvíli jsem cítil směs vzteku a lítosti. Vzpomněl jsem si na všechny ty roky, kdy jsme spolu nemluvili – od té doby, co odešel z domova po hádce s tátou a já zůstal, abych to všechno držel pohromadě. On byl ten, kdo utekl. Já byl ten, kdo zůstal.

První týdny byly peklo. Petr byl nepořádný, nechával špinavé hrnky na stole, jeho ponožky se povalovaly po koupelně a já měl pocit, že mi někdo vtrhl do života bez pozvání. Každý večer jsme se míjeli v kuchyni jako cizinci. Jednou jsem ho slyšel telefonovat s mámou – jeho hlas byl tichý, skoro provinilý. „Jo, je to tu v pohodě… Ne, ještě jsme si moc nepopovídali…“

Jednoho večera jsem přišel domů pozdě z práce a našel Petra sedět u stolu s otevřenou lahví rumu. „Chceš taky?“ zeptal se a podal mi skleničku. Sedl jsem si naproti němu a chvíli jsme mlčeli. Pak najednou řekl: „Pamatuješ na tu hádku s tátou? Myslíš, že jsem měl odejít?“

Zaskočilo mě to. Tolik let jsme o tom nemluvili. „Nevím,“ odpověděl jsem upřímně. „Byl jsi tvrdohlavý. Ale táta taky.“

Petr se zasmál, ale v očích měl slzy. „Já… já jsem prostě nemohl dál žít podle jeho pravidel. A ty jsi tam zůstal…“

„Někdo musel,“ řekl jsem ostřeji, než jsem chtěl. „Někdo musel uklidit ten bordel.“

Ticho mezi námi bylo těžké jako olovo. Pak Petr tiše řekl: „Víš, vždycky jsem ti to záviděl. Že jsi silnější než já.“

Ta noc byla první, kdy jsme spolu opravdu mluvili. O dětství, o tom, jak nás táta nutil chodit na fotbal i když jsme oba chtěli radši kreslit nebo číst. O mámě, která se snažila všechno uhladit a nakonec byla vždycky ta mezi mlýnskými kameny.

Ale staré rány se hojí pomalu. Jedno ráno jsem našel v kuchyni rozbitý hrnek – můj oblíbený, který mi dala babička. Petr stál u dřezu a tvářil se provinile.

„To byl babiččin hrnek,“ řekl jsem ledově.

„Já vím… promiň… uklouzlo mi to,“ koktal Petr.

„Tobě vždycky všechno padá z ruky! Nikdy nic nedokážeš udržet pohromadě!“ vybuchl jsem.

Petr se na mě podíval s bolestí v očích. „Tohle si o mně myslíš? Že všechno pokazím?“

„Nevím… možná jo,“ přiznal jsem tiše.

Ten den jsme spolu nemluvili. Večer jsem našel na stole nový hrnek s lístečkem: „Vím, že to není stejné. Ale snažím se.“

Začal jsem si uvědomovat, že Petr není ten kluk, který kdysi utekl z domova. Že má svoje démony a že já nejsem bez viny. Začali jsme spolu trávit víc času – občas jsme šli na pivo do hospody U Tří růží, kde jsme jako malí hrávali šipky s tátou. Povídali jsme si o práci, o životě v Praze, o tom, jak je těžké najít si místo ve světě.

Jednou večer přišla máma na návštěvu. Seděli jsme všichni tři u stolu a ona najednou začala plakat. „Jsem ráda, že jste zase spolu,“ řekla mezi vzlyky. „Babička by měla radost.“

Ale ani to nestačilo k úplnému smíření. Jednou v noci přišel Petr domů opilý a začal mi vyčítat věci z minulosti – že jsem byl vždycky ten lepší syn, že mě rodiče měli radši.

„To není pravda!“ křičel jsem na něj. „Nikdy jsi neviděl, jak moc mě to bolelo! Vždycky jsi byl ten svobodný, ten odvážný!“

Petr se rozplakal a já ho poprvé v životě objal.

Od té doby se něco změnilo. Už jsme nebyli jen spolubydlící nebo bratři na papíře – byli jsme dva lidé, kteří si prošli peklem a našli k sobě cestu zpátky.

Dneska už spolu nebydlíme – Petr si našel vlastní byt a práci v knihkupectví na Letné. Ale voláme si často a občas zajdeme na pivo nebo na výstavu.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Co vlastně znamená rodina? Je to krev? Nebo je to ochota odpustit a začít znovu?

A co byste udělali vy? Dokázali byste pustit někoho zpátky do svého života po tolika letech bolesti?