Když láska narazí na nečekané: Příběh o zlomeném srdci a síle přežít

„To dítě nikdy nebude normální, Lucie! Proč to nechápeš?“ křičel na mě Petr v kuchyni, zatímco jeho matka Alena stála opodál se založenýma rukama a pohledem plným opovržení. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi pod nohama propadá zem. Ještě před rokem jsme s Petrem plánovali svatbu na malé chalupě u Berouna, smáli jsme se a snili o společné budoucnosti. Teď jsem stála v cizím bytě, obklopená ledovým tichem a výčitkami.

Všechno začalo nevinně. Po svatbě jsme se nastěhovali k Petrovi do paneláku na pražském sídlišti. Byla jsem šťastná, i když jsme měli málo peněz a Petr pracoval dlouhé směny v autodílně. Když jsem zjistila, že čekáme dítě, byla jsem v sedmém nebi. Jenže na druhém ultrazvuku mi doktorka řekla, že něco není v pořádku. „Vaše miminko má srdeční vadu,“ oznámila mi tiše a já měla pocit, že se svět zastavil.

Petr byl nejdřív zaražený, ale pak začal být odtažitý. „To zvládneme,“ říkala jsem mu večer v posteli, když se ke mně otočil zády. „Nevím, jestli to chci,“ zamumlal. Od té doby se mezi námi vytvořila propast.

Tchyně Alena byla ještě horší. „Tohle dítě nám zničí život!“ prohlásila jednou u večeře a já měla chuť utéct. Začala mi vyčítat všechno – že nejsem dost dobrá manželka, že jsem si měla najít lepšího muže, že jsem sobecká, když chci donosit nemocné dítě. Petr mlčel. Mlčel i tehdy, když mi Alena schválně schovala vitamíny nebo mi odmítla uvařit oběd.

Moje máma bydlela daleko a nemohla mi moc pomoci. Volala jsem jí večer do Plzně a brečela do telefonu. „Musíš být silná, Lucko,“ říkala mi. „To dítě tě potřebuje.“ Ale jak mám být silná, když mě vlastní muž nechce obejmout?

Jednoho dne přišla Alena s návrhem: „Měla bys jít na potrat. Ještě není pozdě.“ V tu chvíli jsem poprvé křičela já: „Nikdy! To je moje dítě!“ Petr jen seděl u stolu a díval se do talíře. Ta noc byla nejhorší v mém životě. Nemohla jsem spát, břicho mě bolelo a v hlavě mi vířily myšlenky: Co když mají pravdu? Co když to nezvládnu?

Začala jsem chodit k psycholožce na polikliniku na Smíchově. Byla to starší paní jménem paní Novotná. „Musíte myslet hlavně na sebe a na miminko,“ říkala mi klidně. „Nenechte si od nikoho diktovat svůj život.“ Pomalu jsem začala sbírat odvahu.

Jednoho večera jsem přišla domů a slyšela jsem za dveřmi hádku. „Je to tvoje vina! Kdybys nebyl tak slabý, dávno by tu nebyla!“ syčela Alena na Petra. „Já už to nevydržím!“ vykřikl Petr a práskl dveřmi od ložnice. V tu chvíli jsem věděla, že musím odejít.

Zabalila jsem pár věcí do batohu – pár triček, těhotenskou průkazku a fotku z ultrazvuku. Napsala jsem Petrovi krátký vzkaz: „Odcházím. Nechci žít v nenávisti.“ Odešla jsem do azylového domu pro matky s dětmi na Žižkově.

První dny byly těžké. Sdílela jsem pokoj s mladou maminkou Janou, která měla dvouletého syna Filipa. Povídaly jsme si dlouho do noci o tom, jaké to je být sama na všechno. „Neboj se,“ říkala mi Jana. „Dítě ti dá sílu.“ A měla pravdu.

Porod byl těžký a malý Matyáš musel hned po narození na operaci srdce v Motole. Seděla jsem sama v nemocniční čekárně a modlila se, aby to zvládl. Petr nepřišel ani jednou. Alena mi poslala jen SMS: „Snad už máš rozum.“ V tu chvíli jsem věděla, že už nikdy nechci být součástí té rodiny.

Matyáš bojoval jako lev. Po týdnu ho konečně přivezli ke mně na pokoj a já ho poprvé držela v náručí. Byla jsem vyčerpaná, ale šťastná – poprvé po dlouhé době.

Začala jsem si hledat práci – nejdřív brigádu v pekárně, pak místo asistentky ve škole pro děti se speciálními potřebami. Matyáš rostl a i když měl zdravotní komplikace, byl to nejveselejší kluk na světě.

Po roce mi Petr napsal dopis: „Odpusť mi. Byl jsem zbabělec.“ Ale já už byla jinde. Našla jsem v sobě sílu žít bez něj – pro sebe i pro Matyáše.

Někdy večer přemýšlím: Proč se lidé bojí jinakosti? Proč je pro některé jednodušší utéct než bojovat? Možná právě proto je důležité o tom mluvit – aby žádná žena nemusela být sama jako já.