Když láska zradí: Příběh jedné matky z Brna

„Mami, prosím tě, podepiš to. Vždyť víš, že bych tě nikdy neokradl.“

Stála jsem v kuchyni našeho bytu v Brně, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Můj syn Tomáš přede mnou mával papíry, které jsem měla podepsat. Prý jen formalita, převod bytu na něj, abychom ušetřili na daních. Věřila jsem mu. Vždyť je to můj jediný syn, moje všechno. „Dobře, Tome,“ zašeptala jsem a podepsala.

Nikdy bych nevěřila, že se mi život takhle převrátí naruby. Vždycky jsem byla ta silná – po smrti manžela jsem zvládla všechno sama. Pracovala jsem jako zdravotní sestra v nemocnici na Obilním trhu, dělala noční, abych Tomáš mohl studovat. Nikdy jsem si nestěžovala. Když si přivedl domů svou první holku, Janu, smála jsem se s nimi u stolu a pekla bábovku. Když se rozvedl a přišel domů s hlavou sklopenou, objala jsem ho a řekla: „Všechno bude dobré.“

Ale teď? Teď stojím před jeho bytem – vlastně už ne jeho, ale jeho nové ženy Lucie. Dveře se přede mnou zabouchly. „Maminko, teď není vhodná doba,“ řekla Lucie ledově a Tomáš stál za ní s očima upřenýma do země. „Ale vždyť… já nemám kam jít…“ šeptala jsem zoufale.

Všechno začalo být divné už před rokem. Tomáš začal být odtažitý, domů chodil pozdě, s Lucií se hádali za zavřenými dveřmi. Jednou jsem zaslechla: „Tvoje matka nám tu překáží! Už nejsme děti!“ Přesto jsem si říkala, že je to jen období. Vždyť rodina je základ všeho.

Pak přišel ten den s papíry. „Je to jen formalita,“ opakoval Tomáš. „Všechno zůstane při starém.“ Ale nezůstalo. Najednou mi začaly chodit dopisy od právníka – výzva k vystěhování. Tomáš mi nebral telefon, Lucie mi neodpovídala na zprávy. Jednou večer jsem přišla domů a zámek byl vyměněný.

Seděla jsem na lavičce před domem a brečela jako malá holka. Volala jsem své sestře Aleně do Vyškova. „Marie, co jsi mu podepsala?“ ptala se vyděšeně. „Já nevím… věřila jsem mu…“ vzlykala jsem.

První noc jsem spala v čekárně na nádraží. Bylo mi padesát osm let a neměla jsem kam jít. Druhý den mě Alena odvezla k sobě. Její byt byl malý, ale objala mě a řekla: „Zůstaneš tady, dokud budeš chtít.“

Dny plynuly v mlze bolesti a studu. Nedokázala jsem pochopit, jak se můj syn mohl tak změnit. Vzpomínala jsem na jeho dětský smích, na to, jak jsme spolu chodili krmit kačeny do Lužánek. Co se stalo? Kde se ve mně vzalo tolik slepé důvěry?

Jednou večer jsme seděly s Alenou u čaje. „Víš, Marie,“ začala opatrně, „možná bys měla jít za právníkem.“ Jenže já neměla sílu bojovat. Byla jsem zlomená.

Začaly mi chodit zprávy od známých: „Co se stalo? Proč už nejsi doma?“ Vymlouvala jsem se na rekonstrukci bytu, na dovolenou… Ale pravda mě dusila.

Jednoho dne mi Tomáš napsal stručnou SMS: „Mami, promiň, ale takhle to muselo být.“ To bylo všechno.

Začala jsem chodit na procházky po Vyškově a přemýšlela o svém životě. Potkávala jsem jiné starší ženy v parku – některé s vnoučaty, jiné samy jako já. Jedna z nich, paní Eva, si ke mně přisedla: „Vy taky čekáte na někoho?“ usmála se smutně. Povídaly jsme si dlouho o dětech, o tom, jak je těžké přijmout zradu od vlastního dítěte.

Jednou večer mi Alena řekla: „Marie, musíš si odpustit hlavně sama sobě.“ Ale jak? Jak mám odpustit sobě i svému synovi?

Po půl roce jsem našla malý podnájem v Brně-Židenicích. Začala jsem znovu pracovat jako dobrovolnice v nemocnici. Pomáhala jsem jiným starým lidem – a oni pomáhali mně.

Někdy večer sedím u okna a dívám se na světla města. Vzpomínám na Tomáše – jestli je šťastný? Jestli někdy lituje? A jestli já někdy dokážu zapomenout?

Možná největší chyba byla v tom, že jsem nikdy nemyslela na sebe. Vždycky jen na něj.

A tak se ptám vás – je možné odpustit takovou zradu? A kde končí mateřská láska a začíná slepota?