Když máma zavolala, že přijedou příbuzní: Tentokrát jsem to vzala jinak

„Lucie, v sobotu přijedou teta Alena s rodinou. Doufám, že budeš doma a pomůžeš mi s přípravami!“ Mámin hlas zněl v telefonu nekompromisně, jako vždycky. V tu chvíli jsem stála u okna svého malého bytu v Brně a dívala se na šedé paneláky. V hlavě mi hučelo. Zase. Zase ten pocit, že musím být někým, kým nejsem.

Vyrůstala jsem v malé vesnici u Třebíče, kde se každý zná a kde je čerstvý vzduch, ticho a nekonečné povinnosti. Vždycky jsem si připadala jako cizinec ve vlastním domově. Zatímco ostatní holky ze třídy milovaly procházky po polích a pomáhaly rodičům na zahradě, já snila o městě, kavárnách a anonymitě. Když jsem odešla studovat do Brna, myslela jsem, že už nikdy nebudu muset řešit rodinné návštěvy, povinné úsměvy a nekonečné otázky typu: „A kdy si konečně najdeš pořádného chlapa?“

Ale máma mě vždycky dokázala vtáhnout zpátky. „Jasně, mami. Přijedu,“ odpověděla jsem automaticky, i když se mi chtělo křičet. Zavěsila jsem a cítila, jak se mi svírá žaludek. Tentokrát to ale bude jiné, slíbila jsem si. Už nebudu ta poslušná dcera, která všechno odkýve a pak se v noci rozpláče do polštáře.

V sobotu ráno jsem vystoupila z autobusu na návsi. Vzduch byl ostrý a voněl hlínou. Máma už čekala před domem s utěrkou v ruce. „No konečně! Pojď rychle, ještě musíme oloupat brambory na salát.“

„Mami, já bych radši pomohla s něčím jiným,“ zkusila jsem opatrně.

Máma se na mě podívala překvapeně: „A co bys chtěla dělat? Ty nikdy nechceš dělat nic pořádného.“

Zamrazilo mě. Tohle byla přesně ta věta, která mě provázela celé dětství. Mlčky jsem šla do kuchyně a začala krájet zeleninu. V hlavě mi běžely všechny ty scény z minulosti – jak jsem musela před příbuznými předvádět svoje jedničky ze školy, jak mě teta Alena vždycky poplácávala po rameni a říkala: „Lucinko, ty jsi taková šikovná holka, ale měla bys trochu přibrat.“

Kolem poledne přijeli příbuzní. Teta Alena s manželem Karlem a jejich dvěma dětmi – Martinem a malou Klárkou. Všichni byli hluční, objímali mě a ptali se na věci, které mě vůbec nezajímaly. „Tak co Brno? Už máš nějakého přítele?“ začala hned teta.

„Nemám,“ odpověděla jsem krátce.

„No to je škoda! Víš, Martin má kamaráda Tomáše, ten je moc hodný kluk…“

Zhluboka jsem se nadechla. „Teto, já teď nikoho nehledám. Chci se soustředit na práci.“

Ticho. Všichni se na mě podívali jako na exota.

Oběd probíhal v klasickém duchu – máma servírovala řízky a bramborový salát, teta vyprávěla historky z práce v místní škole a strejda Karel se snažil rozesmát děti trapnými vtipy. Já seděla u stolu a cítila, jak se ve mně hromadí vztek i smutek zároveň.

Po obědě jsme šli všichni na zahradu. Máma mě poslala s dětmi sbírat jablka. Klárka se mě držela za ruku a ptala se: „Lucko, proč bydlíš ve městě? Tady je přece hezky.“

Usmála jsem se na ni: „Víš, Klárko, každý má rád něco jiného. Já mám ráda ruch a spoustu lidí kolem sebe.“

Večer jsme seděli u stolu a máma začala vyprávět o tom, jak byla kdysi mladá a jaké měla sny. „Chtěla jsem být zdravotní sestra v Praze,“ řekla tiše. „Ale pak přišel táta a zůstala jsem tady.“

Podívala jsem se na ni jinýma očima. Možná jsme si byly podobnější, než jsem si myslela.

Když příbuzní odjeli, seděla jsem s mámou v kuchyni u hrnku čaje.

„Mami… proč jsi nikdy neodešla?“ zeptala jsem se.

Podívala se na mě smutně: „Bála jsem se. A taky… měla jsem pocit, že to ode mě všichni čekají.“

Mlčely jsme spolu dlouho. Pak jsem jí řekla o svých pocitech – o tom, jak se ve vesnici cítím cizí, jak mě dusí očekávání rodiny.

Máma mě poprvé v životě opravdu poslouchala.

Když jsem večer odjížděla zpět do Brna, cítila jsem zvláštní klid. Možná poprvé v životě jsem byla sama sebou – aspoň na chvíli.

Občas přemýšlím: Kolik z nás žije životy podle představ druhých? A kolik odvahy je potřeba k tomu říct: Tohle chci já?