Když mi manžel přivedl milenku domů, zatímco naše dcera bojovala o život

„To snad nemyslíš vážně, Tomáši!“ vykřikla jsem, když jsem ve dveřích obýváku spatřila cizí ženskou postavu. V ruce držela můj oblíbený hrnek s čajem a tvářila se, jako by tu byla doma. Tomáš stál vedle ní, ruce v kapsách, a díval se do země. „Tohle je Jana,“ řekl tiše. „Přišla mi pomoct s papíry.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi zastavilo srdce. Naše dcera Anička ležela už třetí den na JIPce v Motole, bojovala s těžkým zápalem plic a já jsem se domů vracela jen na pár hodin, abych si vzala čisté oblečení a vyřídila nejnutnější věci. A místo útěchy mě doma čekalo tohle.

„Pomoc s papíry?“ zopakovala jsem nevěřícně a v očích mě pálily slzy. Jana se na mě podívala s úsměvem, který měl být asi uklidňující, ale ve mně vyvolal jen vztek. „Nebojte se, já už půjdu,“ řekla a položila hrnek na stůl. Tomáš ji doprovodil ke dveřím a já slyšela jejich tichý šepot na chodbě.

Když se vrátil, stála jsem u okna a snažila se popadnout dech. „Jak dlouho to trvá?“ zeptala jsem se bez obalu. Tomáš mlčel. „Odpověz mi!“ zvýšila jsem hlas. „Půl roku,“ přiznal nakonec. „Ale teď na to není čas, máme přece Aničku…“

„Teď na to není čas?“ zopakovala jsem ironicky. „A kdy jsi měl čas si ji vodit domů? Když naše dítě bojuje o život?“

Tomáš se otočil a odešel do ložnice. Zůstala jsem stát sama v tichu bytu, kde ještě před pár týdny zněl Aniččin smích.

Druhý den ráno jsem se rozhodla jet za maminkou do Říčan. Potřebovala jsem obejmout, slyšet slova útěchy, cítit, že nejsem sama. Maminka seděla v kuchyni u stolu a loupala brambory na polévku.

„Mami… Tomáš má jinou,“ vyhrkla jsem hned mezi dveřmi a rozplakala se. Maminka odložila nůž a dlouho mlčela. „Aničce je špatně, Tomáš má milenku… já už nemůžu.“

Maminka si utřela ruce do zástěry a podívala se na mě přísně. „A co jsi čekala? Vždyť jsi pořád jen u Aničky v nemocnici. Chlap potřebuje doma ženu, ne služku nebo matku.“

Zůstala jsem stát jako opařená. „Mami… vždyť je to naše dcera! Jak mi tohle můžeš říct?“

„Já ti jen říkám pravdu,“ pokračovala tvrdě. „Kdybys byla víc doma, možná by k tomu nedošlo.“

V tu chvíli jsem pochopila, že od maminky žádnou útěchu nedostanu. Odešla jsem bez rozloučení a v autě brečela tak, že jsem sotva viděla na cestu.

Další dny byly jako zlý sen. Anička byla pořád slabá, ale její stav se pomalu lepšil. Tomáš za ní chodil do nemocnice jen zřídka – prý má moc práce. Já tam byla každý den od rána do večera, četla jí pohádky a hladila ji po vlasech.

Jednou večer mi zavolala tchyně: „Lucko, co se to u vás děje? Tomáš je poslední dobou nějaký divný.“

„Má jinou,“ odpověděla jsem tiše.

„To snad ne…“ povzdechla si tchyně. „Ale ty jsi silná holka, zvládneš to.“

Byla to první slova podpory, která jsem slyšela.

Když Aničku konečně pustili domů, byla ještě slabá a bledá jako stín. Tomáš byl čím dál víc pryč – prý služební cesty, práce přesčas… Já věděla své.

Jednoho večera přišel domů pozdě a opilý. Sedl si ke mně do kuchyni a začal brečet: „Já už nevím, co mám dělat… Nechci tě ztratit, Lucko.“

„Ale už jsi mě ztratil,“ řekla jsem tiše.

Následující týdny byly plné hádek, ticha a slz. Rozvod byl nevyhnutelný. Nejvíc mě bolelo, že i když jsem byla na dně, moje vlastní máma mi místo podpory dávala jen vinu.

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem měla pocit, že mě někdo opravdu poslouchá. Pomalu jsem sbírala sílu začít znovu – kvůli Aničce i kvůli sobě.

Dnes už je to rok od chvíle, kdy se mi život rozpadl na kusy. S Tomášem jsme rozvedení, Anička je zdravá a já mám novou práci i nové přátele. S mámou jsme si dlouho nemohly přijít na jméno, ale pomalu si k sobě hledáme cestu zpátky.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje – tím samým, který držela Jana – a přemýšlím: Proč je někdy největší bolest právě od těch nejbližších? A proč je tak těžké najít pochopení tam, kde bychom ho čekali nejvíc?