Když minulost zaklepe: Tajemství dcery a rodinné vyrovnání

„Mami, někdo je u dveří!“ křičel Petr z chodby, zatímco venku zuřila bouřka a déšť bubnoval do oken paneláku na pražském sídlišti. Bylo už po desáté večer a já jsem právě sklízela ze stolu poslední hrnky od čaje. Srdce mi poskočilo – v tuhle hodinu? Kdo by mohl přijít?

Otevřela jsem dveře a v záplavě deště stála malá holčička, zabalená do staré deky. Vedle ní ležela igelitka s několika věcmi a na ní ručně psaný vzkaz: „Prosím, postarejte se o ni. Lucie.“

Lucie. Moje dcera. Ta, která před třemi lety beze slova zmizela. Ta, o které jsme si s manželem Jiřím už tolikrát šeptali v noci, když jsme nemohli spát. Ta, kterou jsem hledala ve tvářích každé mladé ženy v tramvaji. A teď tu stála její dcera – moje vnučka – a Lucie nikde.

„Kdo jsi?“ zeptal se Petr tiše, když jsem holčičku zvedla do náruče. „Jmenuju se Anička,“ zašeptala a pevně mě objala kolem krku. Byla drobná, promáčená a třásla se zimou i strachem.

Jiří přišel do předsíně a když uviděl Aničku, ztuhl. „To je…?“ nedořekl větu. Jen jsem přikývla a ukázala mu vzkaz. V jeho očích jsem viděla stejný šok i bolest, jakou jsem cítila já.

Tu noc jsme Aničku vykoupali, dali jí suché pyžamo po Petrovi a uložili ji do postele v bývalém Lucčině pokoji. Seděla jsem u ní a hladila ji po vlasech, zatímco ona tiše plakala do polštáře.

Když konečně usnula, sedli jsme si s Jiřím do kuchyně. „Co budeme dělat?“ zeptal se zlomeně. „Musíme zavolat policii? Sociálku?“

„Ne,“ řekla jsem rozhodně. „Tohle je naše rodina. Musíme zjistit, co se stalo s Lucií.“

Dny plynuly v mlze nejistoty. Anička byla tichá, uzavřená, často se lekala hlasitých zvuků a nechtěla mluvit o mamince. Každý večer jsem jí četla pohádky a doufala, že se mi jednou svěří.

Jednoho dne přišla domů ze školy s modřinou na ruce. „Spadla jsem na hřišti,“ tvrdila, ale její pohled uhýbal. Petr si všiml, že se jí děti posmívají kvůli tomu, že neví, kde je její maminka.

Začali jsme pátrat po Lucii. Volali jsme její bývalé kamarádce Martině, která nám řekla jen: „Lucie byla vždycky jiná… poslední rok před odchodem se s nikým nebavila.“

Navštívili jsme i jejího bývalého přítele Tomáše, ale ten jen pokrčil rameny: „Nevím, kde je. Odešla ode mě těhotná a už se neozvala.“

Každý večer jsem seděla u okna a dívala se do tmy. Přemýšlela jsem: Co jsme udělali špatně? Byli jsme na Lucii moc přísní? Nebo jsme jí nedali dost lásky?

Jednoho dne přišel anonymní dopis: „Lucie je v pořádku. Nehledejte ji.“ Ruce se mi třásly, když jsem ho četla Jiřímu. „To psala ona?“ ptal se zoufale.

Anička začala pomalu rozkvétat – smála se s Petrem, hrála si s naším psem Maxem a občas mi vyprávěla o tom, jak s maminkou bydlely v malém bytě na okraji města. „Maminka byla často smutná,“ řekla jednou tiše. „Ale říkala mi, že mě moc miluje.“

Jednou večer jsem našla Aničku sedět u okna s dopisem v ruce. „Babičko,“ řekla tiše, „můžu ti něco říct?“ Přikývla jsem a ona začala vyprávět: „Maminka měla strach… někdo jí ubližoval. Proto mě sem přivedla.“

Srdce mi pukalo bolestí i vztekem – na sebe, na svět, na všechny, kteří mohli Lucii pomoct a neudělali to.

Začali jsme spolu s Jiřím chodit na policii a hledat pomoc u psychologa pro Aničku. Bylo to těžké období – sousedé si šeptali za zády, ve škole se děti ptaly a my jsme nevěděli, jestli děláme správnou věc.

Jednoho dne přišla Anička ze školy s úsměvem: „Mám novou kamarádku! Jmenuje se Klárka.“ Poprvé za dlouhou dobu jsem viděla v jejích očích radost.

Ale otázky zůstávaly: Kde je Lucie? Proč nám nic neřekla? Proč musela odejít?

Jednoho večera zazvonil telefon. Neznámý ženský hlas řekl: „Děkuju vám za všechno… musím být pryč kvůli Aničce. Prosím, ochraňte ji.“ Pak zavěsila.

Seděla jsem dlouho v kuchyni a dívala se na fotku Lucie z maturitního plesu – krásná dívka s dlouhými vlasy a smutnýma očima.

Možná nikdy nezjistím celou pravdu. Možná budu navždy čekat na další zaklepání na dveře nebo telefonát v noci.

Ale jedno vím jistě: Anička je teď naše rodina. A já udělám všechno pro to, aby už nikdy nemusela stát sama v dešti.

Co byste udělali vy na mém místě? Dokázali byste odpustit své dceři? Nebo byste ji hledali za každou cenu?