Když moje dcera onemocněla: Příběh otce z Brna, kterému se rozpadl svět

„Tati, proč maminka není doma?“ zeptala se mě Anička, když jsem jí ráno připravoval čaj. Její hlas byl slabý, oči měla zarudlé a v koutcích úst jí zůstávaly stopy po včerejší horečce. Z kuchyně jsem slyšel tikání hodin, které mi připomínalo, že už je pozdě a já pořád nevím, co mám odpovědět. Moje žena Jana zmizela v noci. Žádný vzkaz, žádné vysvětlení, jen prázdná skříň a ticho, které se rozléhalo po našem bytě v Brně-Žabovřeskách.

„Maminka musela něco zařídit,“ zalhal jsem a doufal, že se Jana brzy vrátí. Ale hluboko uvnitř mě už hlodala úzkost. Anička byla poslední týdny často nemocná – nejdřív nachlazení, pak horečky, teď už skoro měsíc nevycházela z postele. Lékaři si nevěděli rady. Všechno to začalo být podezřelé právě ve chvíli, kdy Jana zmizela.

Ten den jsem poprvé pocítil opravdový strach. Ne o sebe, ale o Aničku. Vzal jsem ji do nemocnice na dětskou kliniku v Bohunicích. Lékařka, doktorka Novotná, si mě vzala stranou: „Pane Dvořáku, vaše dcera má vážné problémy s krví. Potřebujeme udělat genetické testy.“

Genetické testy? Proč? Vždyť jsme zdravá rodina! Ale Anička byla bledá jako stěna a já cítil, jak se mi podlamují kolena. „Bude to dobré, Aničko,“ šeptal jsem jí do vlasů, když ji odváželi na další vyšetření.

Dny se táhly jako sirup. Jana se neozývala. Volal jsem její matce do Znojma, ale ta jen suše odvětila: „Jana má své důvody.“ Co to má znamenat? Proč mi nikdo nic neřekne?

Jednoho večera, když jsem seděl u Aničky a četl jí pohádku o Karkulce, zazvonil telefon. „Pane Dvořáku,“ ozvala se doktorka Novotná, „můžete přijít zítra ráno? Potřebujeme s vámi mluvit.“

Nespal jsem celou noc. Ráno jsem seděl v ordinaci a čekal na verdikt. „Vaše dcera trpí vzácnou genetickou poruchou,“ začala doktorka opatrně. „A podle výsledků testů… vy nejste její biologický otec.“

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Všechno, co jsem považoval za jisté – patnáct let manželství, rodinné výlety na Pálavu, společné Vánoce u babičky – najednou nedávalo smysl. „To není možné,“ zašeptal jsem. „Musí to být chyba.“

Ale nebyla. Jana mě podvedla. Celé roky žila dvojí život a já nic nepoznal. Když jsem se to snažil pochopit, přepadla mě vlna vzteku a bezmoci. Jak mohla? A proč teď odešla?

Anička ležela v nemocnici a potřebovala mě víc než kdy jindy. Ale já měl pocit, že už nic nemá smysl. Seděl jsem u její postele a díval se na ni – na její pihy na nose, na vlasy spletené do copánků – a přemýšlel: Je to vůbec moje dcera? Mám právo ji milovat?

Jednou v noci se Anička probudila a začala plakat: „Tati, já nechci umřít.“ To mě zlomilo. Vzal jsem ji do náruče a slíbil jí, že ji neopustím. Že budu bojovat za ni i za nás oba.

Začal jsem pátrat po Janě. Volal jsem její kamarádce Lence, která mi po dlouhém naléhání přiznala: „Jana měla vztah s někým z práce… Nechtěla ti ublížit, ale bála se pravdy.“

Chtěl jsem Janě napsat dopis plný výčitek, ale místo toho jsem napsal Aničce pohádku o statečné holčičce, která se nikdy nevzdala. Každý den jsem jí četl a ona se smála i přes bolest.

Léčba byla dlouhá a vyčerpávající. Musel jsem žádat o pracovní volno v kanceláři na magistrátu – šéfová mi řekla: „Pane Dvořáku, rodina je přednější.“ Ale já měl pocit, že už žádnou rodinu nemám.

Jednou přišla do nemocnice sociální pracovnice: „Vzhledem k tomu, že nejste biologický otec…“ Zaťal jsem pěsti: „Jsem její táta! Nikdo mi ji nevezme!“

Začal boj o opatrovnictví. Musel jsem dokazovat, že i když nejsme spojeni krví, jsme spojeni láskou a společnými vzpomínkami. Soudkyně se mě ptala: „Proč chcete vychovávat dítě, které není vaše?“ Odpověděl jsem: „Protože je to moje dcera. Protože ji miluju víc než svůj vlastní život.“

Po měsících nejistoty mi soud opatrovnictví svěřil. Anička se pomalu zotavovala a já se učil žít s pravdou – s tím, že rodina není jen o genech.

Někdy večer sedím u okna našeho bytu a přemýšlím: Co je vlastně rodina? Je možné odpustit zradu? A může láska překonat všechno – i krevní pouto?

Co byste udělali vy na mém místě?